Umělecká partnerství

Listujeme-li nejrůznějšími slovníky, pak u hesla, které je věnováno osobnosti-ženě, se nezřídka dočteme, kdo ze slavných mužů byl jejím manželem. Občas nechybí ani informace o tom, kolik povila žena dětí a čemu se potomci věnují.

Zajímavé ovšem je, že hledáme-li životopisné údaje o slavném muži, pak zmínky o jeho manželském životě chybí.Pro jméno choti ve výčtu úspěchů náhle není místo; údaje o případných potomcích jsou rázem zcela nadbytečné a taktéž chybí.

Samozřejmě, hlavní slovo má autor/ka daného hesla a záleží jen na něm/na ní, zda poskytne větší prostor textu i mimoprofesním údajům. Překvapivé ovšem je, když autor/ka hesla zcela opomíjí jméno manželky i v případě, kdy je významnou spolupracovnicí v profesní dráze svého muže.

V rubrice Umělecká partnerství bych se ráda věnovala právě neméně významným umělkyním, které stály/stojí po boku svých významných manželů, partnerů-umělců.

Nelze tvrdit, že bychom se v rozsáhlých uměleckých monografiích vůbec nedočetli/ly o manželkách nebo životních partnerkách umělců. Ale dle mého názoru se s nimi  zbytečně setkáváme v poznámkách k hlavnímu textu drobným písmem. Přitom přátelům (často taktéž osobnosti své doby) umělců není jejich přínos a pozice v hlavním textu ubírán.

Z bohaté historie umění je kolikrát monografie umělce bohatým cestovním deníkem, v němž se dočteme, které město umělec navštívil, s kým chodil do kavárny a tu a tam se mihne jméno modelky, která mu byla cennou múzou a je jí tudíž důležité zmínit ve vztahu s mistrovým dílem.

Způsob, jakým byly v minulosti monografie a jiné materiály o umělcích psány, také velmi souvisí s tehdejší dobou a pozicí samotného umělce.

Např. při sousloví “umělec v historii výtvarného umění” si většina lidí představí umělce v duchu renesance: úspěšný muž, bohém, který je zpravidla svobodný, neboť manželství je jaksi vylučováno s uměleckou prací. Pro génia-umělce je důležitá tvorba, kterou se zapsal do dějin, nikoliv případná pečující manželka. Ostatně v době renesance ženy nestudovaly umění na akademiích a jejich působení se omezovalo na privátní rodinnou sféru…

Během 18. a 19. století se pak ženy více hlasí o svá práva ve veřejném životě, začínají studovat na vysokých školách, čímž se aktivně začleňují do profesního života. Jejich boj nebyl nikterak snadný, některé umělkyně pak zůstávají kvůli mnoha faktorům raději svobodné.

Povolání umělkyně (tj. vystudování umělecké akademie) bylo navíc vnímáno pro ženu jako zcela nevhodné a tudíž první ženy byly k řádnému studiu např. na pražské VŠUP a AVU přijímány až v letech 1918 a 1919. Oproti ostatním oborům – medicína, právo aj., které ženy mohly studovat na vysokých školách o několik desítek let dříve.

Vraťme se ale k rubrice Umělecká partnerství. Bohužel bude záležet i na mých osobních časových možnostech, neboť dohlédavat osobní informace o umělcích a umělkyních je také poměrně časově náročné, ale ráda bych více zviditelnila pozici umělkyň, které spoluutvářely unikátní umělecká partnerství.

Myslím si, že kladením si osobních otázek v souvislosti uměleckou tvorbou dostáváme nezanedbatelně plastičtější obraz doby a taktéž i osobnost samotného umělce nebo umělkyně je více reálná a zajímavější než éterická bytost vznášející se napříč epochami historie umění.

Pamatuji si, na začátky studia historie umění, kdy jsem hodně přemýšlela o zajímavé příbuznosti díla sochaře Bedřicha Stefana a sochařky Hany Wichterlové a musím říci, že bylo pro mě velkým překvapením, když jsem po čase v rámci samostudia zjistila, že vlastně byli životními partnery. Mé úvahy byly náhle plastičtější a reálnější…

za každým pracovníkem stojí

 

,

Leave a Reply

Your email address will not be published.