Re: Melancholické poznámky

Ráda bych tímto zhodnotila katalog vydaný při příležitosti výstavy „Grey Gold, České a slovenské umělkyně 65+” v Domě umění města Brna a reagovala na několik výtek vyjádřených umělkyní Danou Puchnarovou, jejíž text jsem četla ještě před uzávěrkou nynějšího čísla.

Z námitek vztahujících se k publikaci je mimo jiné zřejmý principiálně odlišný pohled na  výslednou výstavu, než měly její autorky a odtud pramení nesouhlas s celou věcí. Dana Puchnarová postrádá uměleckohistorickou studii a tedy i výstavní přístup, jenž by zhodnotil individuální výtvarné projevy celoživotní práce devatenácti osobností ve vztahu k dobovému, myšlenkovému klimatu, namísto realizovaného sociologicko-genderového pojetí. „Ani divák a ani čtenář se o umělecké práci vystavujících žen v podstatě nic nedozvěděl; [katalog] neobsahuje (…) ani soupis vystavených děl, CV autorek nebo alespoň přehled hlavních výstav,” vyjmenovává pisatelka.

Je na místě připomenout záměr samotných autorek výstavy, Venduly Fremlové, Terezie Petiškové a Anny Vartecké, pro něž Puchnarovou kritizované otázky kreativity ve vyšším věku, aspekty genderu a následný sociologický rozbor vědkyně Lucie Vidovićové byly primárním neodmyslitelným východiskem. Cílem autorek výstavy a katalogu tedy nebylo prezentovat a vysvětlovat dílo jednotlivých umělkyň v „retrospektivní celistvosti” skrze generační příbuznost padesátých, šedesátých let minulého století, kdy umělkyně začínaly působit na tehdejší totalitní umělecké scéně. To by vedlo ke zcela rozdílné výstavě a formulovaným otázkám v doprovodné publikaci, kde by téma kreativity v aktuální seniorské životní etapě umělkyň a tabu často raději přehlíženého, potlačovaného ženského stáří pravděpodobně vůbec nezaznělo z důvodu obsáhlé mnohovrstevnatosti. Proto esejům — „České a slovenské umelkyne 65+ cez prizmu genderu”, „Tvorba (navzdory) věku”, „Ženská setkání”, „Marginalizované a / alebo silné a skúsené? Věk, tvorba a inštitucionalizácia umělkyň”, „Stáří a kreativita: sociologický pohled” —  vévodí stěžejní feministický, genderový a sociologický rámec a věk se stává inspirací a zkoumaným námětem zároveň.

Na esejistickou první část publikace navazuje obrazová část a druhý rozsáhlý oddíl stručných medailonů a otištěných rozhovorů s umělkyněmi. Možná medailony mohly doplňovat odkazy na nedávné knižní monografie umělkyň, ale je také potřeba říci, že výstavní katalog „Grey Gold” nemůže nahradit jejich roli. Jediná publikace nikdy nemůže zahrnout všechny detaily k celoživotní tvorbě devatenácti individualit, pakliže by se nejednalo o několikadílný knižní seriál. V obdobné podobě byl fakticky zpracován také katalog nedávné výstavy „Někdy v sukni, Umění 90. let”, na níž autorka výstavy Pavlína Morganová představila trendy porevolučních euforických devadesátek prizmatem díla čtrnácti umělkyň. I zde naštěstí nechyběla sociologická sonda, tentokrát z pera Alice Červinkové.

Mimochodem katalog „Grey Gold” obsahuje i anglické překlady všech zahrnutých esejů, čímž uchopené téma otevírá k další mezinárodní diskuzi. Rozhovory byly přeloženy v rámci citací ve zmiňovaných esejích.

Z devatenácti rozhovorů v knize chybí pouze rozhovor s malířkou Marií Blabolilovou, grafičkou Alenou Kučerovou, kreslířkou Adrienou Šimotovou a intermediálními umělkyněmi Janou Želibskou a Adélou Matasovou, přičemž poslední jmenovaná své odpovědi promítla rovnou do vlastního eseje „Ženská setkání”, ve kterém vzpomíná na dobu svého studia na Akademii výtvarného umění, na své umělecké souputnice ze šedesátých až osmdesátých let, které oproti mužským kolegům byly v menšině nejen na škole, ale i na pozdějších výstavách, na nichž se objevovaly spíše ojediněle jako manželky, partnerky vystavujících umělců; na kulturní, normalizační pustinu sedmdesátých let, která vyústila v diskuzní, přednáškové setkávání umělkyň a realizaci společných souborných výstav.

Jak byla interview strukturována a taktéž, proč se některé z rozhovorů výrazně liší od ostatních nebo proč v knize nakonec chybí, podrobněji zmiňuje Terezie Petišková v předmluvě „Geneze projektu”.

Na zprvu stejné otázky některé umělkyně odpověděly pouze písemně, jiné narátorky prvotní otázky rozvinuly natolik, že si jejich odpovědi přirozeně vynutily pozměnění samotné otázky nebo doplnění o další, jimiž umělkyně nadšeně sdílely své umělecké světy, ale též vlastní pohledy na každodenní život seniorského období. Řada umělkyň byla v rozhovorech důvěrná, zamýšlely se nad tím, co jim seniorské období přináší pozitivního např. v podobě nadhledu, osvobození, ale též negativního v podobě bolesti těla nebo slábnoucího zraku. Některé umělkyně se samy ohlížejí a rekapitulují svou předcházející tvorbu, jiné míří do budoucnosti spolu s výčtem, co všechno by ještě chtěly zpracovat nebo vyzkoušet.

Oproti Daně Puchnarové oceňuji, že tazatelky umělkyním v dialogu ponechaly tvůrčí volnost v motivech, které s nimi umělkyně chtěly sdílet a rozvíjet a respektovaly motivy, které některé umělkyně chtěly ponechat skryty, proto se každý rozhovor odlišuje tónem, důrazem či obsahem. Tomuto výsledku též odpovídá místy živý jazyk z původních nahrávek a je jen dobře, že rozhovory nebyly editovány s formální odměřeností, jež by v opačném případě z rozhovorů vymazala temperamentní autenticitu a popřela esenci samotných interview.

K respektu tazatelek vůči svým narátorkám přičítám i fakt chybějících rozhovorů; tehdy autorky výstavy ctily rozhodnutí některých umělkyň z nejrůznějších osobních důvodů rozhovor nepublikovat. Tímto si bohužel nepřečteme řádky neobyčejné Adrieny Šimotové (1926-2014), která  rozhovor nakonec odmítla kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu, jenž jí neumožňoval odpovědi formulovat s takovou přesností, s jakou by si přála. Naopak Dagmar Hochové (1926-2012) v bolestném životním momentu rozhovory pomáhaly, a tak nám autorky výstavy připravily ještě jedno nevšední setkání, které se už nikdy nezopakuje.

Možná byla škoda, že se některé cenné informace získané ze zajímavých rozhovorů a esejistických rozborů neobjevily ve více textech i na proběhlé výstavě, ale naštěstí tomu nebylo naopak. Jsem toho názoru, že autorky výstavy ve svém knižním prohlášení („Geneze projektu”) naplnily vše, co si předsevzaly. A nyní po dávno deinstalované výstavě zůstává čtivá knižní publikace, jejíž odpovědi jistě povedou k dalším otázkám a odpovědím v podobě příštích výzkumů či výstavních realizací. A pokud při nich ostatní autorky nebo autoři budou mít dostatek odhodlání a energie zajišťovat paralelně kurzy o připravované výstavě a realizovaném výzkumu pro studenty a studentky vysokých uměleckých škol, kterým nadto autorky výstavy „Grey Gold” umožnily participovat na bohatém doprovodném programu, nezbývá než jim fandit.

Michala Frank Barnová

Text byl otištěn v Ateliéru:

Michala Frank Barnová, Re: Melancholické poznámky,  in: Ateliér, čtrnáctideník současného výtvarného umění, roč. 27, září, 25. 9., č. 19, 2014, s. 2.

Více:

Dana Puchnarová, Melancholické poznámky,  in: Ateliér, čtrnáctideník současného výtvarného umění, roč. 27, září, 25. 9., č. 19, 2014, s. 2.

Michala Frank Barnová, Lucie Vidovićová, Grey Gold – sestry v čase [rozhovor], in: Literární noviny, roč. 25, červenec, 13. 7., č. 7, 2014, s. 13.

Petra Hlaváčková, Ne každá výstava je feministická: Grey gold v Domě umění města Brna, in: Art & Antiques, roč. 13, 2014, č. 7-8, s. 100-101.

Vendula Fremlová, Terezie Petišková, Anna Vartecká, Reakce na recenzi výstavy Grey Gold, web časopisu Art & Antiques, 13. 8. 2014.
http://artcasopis.cz/clanky/reakce-na-recenzi-vystavy-grey-gold1
http://artcasopis.cz/clanky/reakce-na-recenzi-vystavy-grey-gold2
http://artcasopis.cz/clanky/reakce-na-recenzi-vystavy-grey-gold3

Petry Hlaváčková, Ještě jednou ke Grey Gold, web časopisu Art & Antiques, 1. 9. 2014.

Michala Frank Barnová, Rezonující brněnská výstava Grey gold: České a slovenské umělkyně ve věku 65+, in: PROFIL súčasného výtvarného umenia, roč. 3, říjen, č. 4, 2014, s. 36-63.

Další publikační činnost autorky

, ,