Jsme připraveni na prezidentku?

Mezitím politická obec hovoří o Janu Fischerovi, Jiřím Dienstbierovi ml., Karlu Schwarzenbergovi, Vladimíru Dlouhém nebo Přemyslu Sobotkovi. Také Miloš Zeman je znovu ve hře. Kandidátky jsou reprezentovány Janou Bobošíkovou, Zuzanou Roithovou nebo Táňou Fischerovou. Kandidátka minulé volby prezidenta Jaroslava Moserová bohužel zemřela.

Nemohu se zbavit dojmu, že z jasně viditelné převahy mužských kandidátů k voličům a voličkám promlouvá dvojí mluva: politickým stranám o prezidentku zrovna moc nejde a nezávislé kandidátky se do voleb příliš nehrnou. Ano, v kandidatuře vidíme několik silných žen s obdivuhodnou profesní historií, ale kolik žen to vzdá vlastně ještě před pomyslným startem? Řekla bych, že dokud nebudou v České republice lepší podmínky pro slaďování osobního a profesního života, pak žen v politice nebude valem přibývat.

A to zvláště tehdy, potřebujeme-li stále sdružení (viz např. nezávislé sdružení Česká prezidentka) na to, aby nám českou prezidentku nejen našla, ale rovněž o ni „pečovala“ do doby, než na ni kromě politické obce bude připravena i česká veřejnost. V tomto roce je tudíž česká prezidentka asi takové sci-fi, jako že se přestěhujeme na Mars.

Já sama jsem se na čas přestěhovala na Island. Raději nebudu vytahovat častokrát omílané téma o islandské otevřenosti ženám. Dost možná bych tím začala nudit.

Avšak loni v létě i Islanďané a Islanďanky volili hlavu státu. Prezidentský post sice počtvrté obhájil s 52 procenty Ólafur Ragnar Grímsson, který se tak v islandských dějinách stává nejdéle „vládnoucím“ prezidentem, ale druhá za ním s 33 procenty skončila novinářka Þóra Arnórsdóttir.

Mezi šesticí kandidujících měl Island hezky fifty-fifty tři ženy. O prezidentský post se ucházela např. Andrea Jóhanna Ólafsdóttir působící v neziskovém sektoru, právnička Hedís Þórgeirsdóttir a zmiňovaná novinářka Þóra Arnórsdóttir. Z mužských kolegů se o post prezidenta dále ucházel geofyzik Ari Trausti Guðmundsson a projektový manažer Hannes Bjarnason.

Kromě faktu, že islandská ústava neobsahuje omezení délky prezidentského postu, je další zvláštností i to, že minimální věk je pouze 35 let oproti 40 rokům v ČR. Proto byl pro mě neobvyklý rozhovor právě s největší rivalkou současného islandského prezidenta Þórou Arnórsdóttir, který se mimo jiné věnoval i jejímu mateřství. Měsíc před prezidentskou volbou porodila třetí dítě.

Už jen začátek rozhovoru: „Þóra Arnórsdóttir je 37 letá matka, novinářka a prezidentská kandidátka.“ Prezidentskou kandidátku, již bychom uvedli prvním slovem jako matku, by pravděpodobně někdo z politických rýpalů poslal ihned domů k plotně. Nemluvě o konzervativní české populaci, která stále příliš neakceptuje, když chce žena péči o malé dítě skloubit s profesní realizací.

Abychom ale byli spravedliví, hned třetí odstavec rozhovoru se věnuje tomu, kterak byla celá rodina Þóry pod lupou během prezidentské kampaně. I na Islandu tedy zazněly kritické hlasy, podle nichž by neměla kandidovat, když zrovna porodila.

O své rodině Þóra říká: „Svavar a já, oba máme kariéru, pracujeme na plný úvazek v náročném pracovním odvětví a pečujeme o děti stejně jako ostatní islandští rodiče. Doma jsme si vždycky odpovědnost a úkoly rozdělili. Jsem názoru, že rovnost znamená, že oba v páru potřebují být za něco zodpovědní. Také si myslím, že dvaačtyřicetiletý muž s dobrým vzděláním a stabilní prací je přece schopen si vybrat zůstat doma se svými dětmi a podpořit svou ženu, aniž by tímto krokem popíral své mužství. Slyšela jsem názory lidí, kteří prohlašovali, že mě nebudou volit právě kvůli mým dětem […]. Jako pracující matka jsem své děti nikdy nezanedbávala a nebudu to dělat ani v této práci. Ostatně ani v minulosti islandské ženy doma neseděly s rukama v klíně a nohama na stole.“

K prezidentské volbě a mateřství Þóra zdůrazňuje: „Neříkám, že je to jednoduché, ale klíčovou věcí je, že ženy v plodném věku nebo ženy mající děti by neměly být automaticky vyloučeny z vrcholných pozic. To nedává smysl. Nikdo totiž nenakazuje mužům, kteří jsou zároveň otcové, že by neměli držet pozice moci. […] Přitom je to ta nejpřirozenější věc mít dítě. […] Neznamená to že musíte přestat žít. Má zkušenost je taková, že starší ženy mají postoj ‘Já nevolím vaše děti, já volím vás.’ To spíše mladší ženy s tím mají problém. A žádný muž se mě na děti nikdy nezeptal. Mladší muži a ženy se zdají být šovinističtější než starší generace, což je znepokojivé.“

Tímto Þóra Arnórsdóttir naráží na situaci, kdy mladší lidé vůbec nechtějí být konfrontováni s tím, že někdo má rodinu, vedle níž se chce profesně profilovat. Fakt, že při diskuzi o profesním uplatnění se téma rodičovství nediskutuje, aby nedošlo k diskriminaci, paradoxně může přispívat k tomu,  že je diskriminován status rodičovství sám.

Já sama znovu přemýšlím nad tím, zda jsme připraveni na prezidentku, natož na prezidentku-matku malého dítěte. Možná, že jsme připraveni na to ji akceptovat, ale rozhodně ne ji volit. A nejde jen o to, že drtivá většina mužů zatím volí muže. Ženu totiž nebude volit ani spousta žen. Důvody jsou různé. Volička například nechce ztratit svůj hlas s tím, že kandidátka stejně nevyhraje. Nebo prostě chybí dostatečný výběr kandidátek, což souvisí s jejich malým podílem. Jako nejzávažnější ale vidím situaci, kdy si mnoho žen prezidentku vůbec nedovede  představit a ani je tudíž nenapadne některou z kandidátek volit. Z toho mi vyplývá, že připravenost volit a připravenost akceptovat prezidentku spolu úzce souvisejí.

První prezidentkou v Evropě byla v letech 1980-1996 právě Islanďanka Vigdís Finnbogadóttir. Spojené státy mají prvního afroamerického prezidenta Baracka Obamu od roku 2008. A kdy usedne na Pražském hradě první česká prezidentka? Nemyslím, že se tomu stane dřív než v roce 2018. Ráda bych se ovšem mýlila.

Více k volbě prezidenta / prezidentky v ČR najdete na oficiálním webu www.volba-prezidenta.cz.