Kulatý stůl nejen Martiny Pachmanové

Za sametovou oponou: Těla, jazyky, instituce

Ve svém příspěvku bych se ráda věnovala Kulatému stolu, který se konal v brněnském Domě umění 14. ledna 2010 při příležitosti tamní výstavy Formáty transformace 89-09, Sedm pohledů na novou českou a slovenskou identitu.

Dá se říci, že tímto začínám poněkud od konce, neboť zmiňovaná beseda byla poslední z cyklů kulatých stolů, které proběhly v rámci této výstavy. Ovšem stejně tak můžeme ponechat tento volný glosovaný přepis diskuze jako bránu k dalším článkům, ve kterých se hodlám detailněji zabývat některými z vystavených děl. Další články budou rovněž určitou měrou reflektovat ostatní konané diskuze v rámci tzv. Kulatých stolů.

Pro úplnost dodejme, že jde pouze o volný přepis myšlenek diskuze. Oficiální přepis všech kulatých stolů k výstavě má vydat Dům umění ve sborníku někdy během jara 2010.

Martina Pachmanová byla kurátorkou části výstavy, kterou nazvala Za sametovou oponou: Těla, jazyky, instituce. Hostkami a hostem diskuze kromě Martiny Pachmanové byl/ly:

Jana Oravcová – historička uměnípřednáší na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Kromě svého doktorskému projektu: Zobrazení ženského těla druhé poloviny 20. století a vizuální kultura se Oravcová jako vědeckovýzkumná pracovnice Centra výzkumu VŠUVU věnuje projektu Tělo v konstrukci rodu.

Tamara Moyzes – “multikulturní a multimediální” umělkyně se věnuje hlavně videoartům, ve kterých nezřídka pracuje právě s genderovou problematikou. Na výstavě byla zastoupena např. videem s názvem Miss Roma (1:57 min, 2007), v němž reaguje na problematiku rasismu a reakce okolí.

Multikulturní orientace Tamara Moyzes volně odráží studium, když v rámci studia na pražské AVU absolvovala stáže na Akademii výtvarných umění v Jeruzalémě v Izraeli; na Institutu výtvarných umění Avni v Tel Avivu v Izraeli a na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Zuzana Štefková – historička umění působí na katedře Dějin umění a estetiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Její jméno můžeme nalézt i pod mnoha články z uměleckokulturní oblastí např. v časopise A2, Respekt, Reflex a dalších. Vědecky se Zuzana Štefková věnuje problematice ženského těla v současném umění.

Alice Červinková – jako doktorandka socioložka působí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR v oddělení Gender&sociologie. V rámci téhož ústavu spolupracuje také s Národním kontaktním centrem – ženy a věda.

Zdena Kolečková – umělkyně a historička umění působí jako odborná asistentka na katedře dějin a teorie umění Fakulty užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Pedagogicky se věnuje např. dějinám a teorii fotografie a kurátorsky spolupracuje např. s Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem nebo s Galerií města Plzně.

Posledním hostem diskuze byl hudebník, teoretik chaosu, žurnalista, feminista a filozof Mirek Vodrážka. Jeho aktuální eseje a články si můžeme přečíst např. v internetovém deníku Britské listy nebo v časopise A2.

1. část diskuze

genderové povědomí a nevědomí

Jako první dostala slovo Jana Oravcová, která shrnula ve svém příspěvku umělecký prostor na Slovensku a jeho změny za posledních dvacet let. V něm Oravcová vzpomněla např. na práci na Slovníku slovenského výtvarného umění, když pro něj psala heslo feminismus; přičemž některé umělkyně rezolutně odmítly být v této “škatulce”.

Jana Oravcová reprodukovala i dávný názor např. umělkyně Ilony Neméth, která své tehdejší odmítnutí odůvodnila slovy, že by to byl pouze přesun z jedné menšiny (maďarské) do druhé (feminismus).

Oravcová pokračuje zdůrazněním vývoje, vysvětluje, že je to i vypořádáním se s kategorií “ženského umění”, která kolikrát byla samotným předsudkem pro negativní vyhranění se umělkyněmi vůči feminismu a genderu. Některé výtvarnice časem ale změnily názor a dnes např. hrdě vystavují na Gender Check.

[Gender Check, Gender Roles in the Art of Eastern Europe, 13. 11. 2009 – 14. 2. 2010, MUMOK: Museum Moderner Kunst, Stiftung Ludwig, Wien. Českou republiku na Gender Check reprezentovala kurátorka Martina Pachmanová a Slovensko Zora Rusínová; Gender Check má pak nově oficiální web zde;]

[Michala Barnová: Sousloví “ženského umění” rozuměj jako určitý gramatický stereotyp, který se hojně užíval a bohužel stále užívá k povrchnímu označení výstavy, na níž vystavují pouze ženy-umělkyně. Je důležité si klást otázku, proč by ženy-umělkyně měly tzv. tvořit nějaké “ženské umění” jen proto, že se náhodně ale i nenáhodně sešly při výstavním projektu. Navíc když po staletí vystavovali/vystavují muži, jejichž tvorba nikdy není označená jako “mužské umění”. Jejich tvorba je bez jakéhokoliv přívlastku a je v intencích stereotypního paradigmatu “muž-umělec-génius”. Zatímco paradigma “žena-umělkyně-génijka” v povědomí lidí spíše chybí.]

Tomuto rozdílnému chápání se věnovala i Jana Oravcová v diskuzi, když tento vztah volně vysvětlovala výstavním projektem umělkyň-kurátorek Anetty Mony Chisy a Lucie Tkáčové – Chlap, hrdina, stroj, duch.

[Anetta Chisa, Lucie Tkáčová, Chlap, hrdina, stroj, duch, Galerie Medium a Galerie HIT, 2006, Bratislava. Tisková zpráva k výstavě zde. Článek věnující se výstavě – např. Zuzana Štefková, Chlap, hrdina, stroj, duch. Chvála “mužského umění”, A2, roč. 3, 2007, č. 37 [gender ve škole], s. [?]; online verze zde.

Chisa s Tkáčovou touto výstavou otevřely diskuzi, že je-li něco označeno jako genderové, pak se zpravidla jedná o ženy a úhel pohledu z jejich perspektivy. Kurátorky ovšem chtěly poukázat, že i muži-umělci mohou svou tvorbou být zahrnuti do termínu genderu. Pro svou výstavu vybraly rozmanitá díla umělců z ČR a ze Slovenska a věnovaly se pro změnu detailně stereotypům, konotacím, které jsou spojovány s muži. V této souvislosti podle mého názoru [MB] poukázaly i na absurditu sousloví, že něco je “ženské umění nebo ženská výstava”, neboť neexistuje protipól, že něco je “mužské umění nebo mužská výstava”. Pakliže máme sklon označit výstavu za “ženské umění” musíme si odpovědět, proč tomu tak je. Dle mého soudu [MB] je to právě proto, že se např. u více vystavujících setkáváme s tématizováním genderu, stereotypům, kliše; ovšem jejich vystavujícími mohou být jak ženy, tak muži.

Obdobné zaměření měla i výstava Petry Hanákové a Alexandry Kusé, On je rád feministka, která se konala na podzim roku 2002 v galerii Buryzone v Bratislavě.

Jana Oravcová v diskuzi zmiňuje roky 1995-2005 jako úspěšné období na výstavy a reflexi v médiích ohledně genderových aspektů.

Nicméně také hovoří o přetrvávajícím despektu vůči feminismu a genderu, který je některými doposud vnímán jako západní import. Toto přezírání bylo podle Oravcové posilněno i absencí metodologických východisek či volně řečeno lidmi, institucemi, které by se tomu dlouhodoběji věnovaly.

Absenci metodologického uchopení pak podle Oravcové začalo kompenzovat vydavatelství Aspekt, které dodnes vydává knihy z oblasti genderu a feminismu; krom toho Aspekt provozuje informační a dokumentační centrum pro ženskou a rodovou problematiku.

Jana Oravcová měla na mysli konkrétně výstavní triptych z Považské galerie umění v Žilině: Fyzický/Mentálny (1995), Paradigma žena (1996) a Medzi mužom a ženou (1997). Kurátorkou všech výstav byla tamní ředitelka Katarína Rusnáková.

[Více k těmto výstavám např. Kristína Hermanová, Považská galéria umenia v Žiline 1976-2008, Bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2009, s. 14, 16-18; diplomová práce je dostupná i přes internet.] 

Kromě tohoto triptychu výstav zmínila Jana Oravcová i výstavu A Room of Their Own (Ženské záležitosti) Anetty Mony Chisy a Lucie Tkáčové v Galerii Medium v Bratislavě v březnu 2003; na této výstavě šlo autorkám o poukázání na dosavadní klišé, která jsou mnohdy spojována se souslovím “ženské umění / ženská výstava”. Obrazovou dokumentaci z výstavy můžete vidět např. v článku: Alice Červinková, Kateřina Šaldová, To slovo feminismus používám pouze intimně a za tmy… (z výzkumného interview), Umělec, roč. 9, 2005, č. 1, s. [?]. Článek je dostupný též zde;

Gender v současnosti

Martina Pachmanová: Hovořila o tom, že tady stále chybí genderové “historické” povědomí, protože ačkoliv se např. Jana Oravcová a jiné historičky umění věnují 50. létům minulého století, tak jde pořád víceméně o současnost. Pachmanová ovšem zdůrazňuje, že to povědomí by mělo zahrnovat i 19. století, kdy se utvářely první ženské spolky a poprvé se ženy více začaly angažovat ve společenském veřejném prostoru. Sice se hodně lidí věnuje avantgardě, ale stále je spousta polozapomenutých umělkyň první poloviny 20. století.

Nicméně se to mění, neboť se studenti/ky kunsthistorie ve svých diplomových pracích začínají častěji věnovat právě těmto umělkyním. (Např. Julie Weissová o umělkyni Marii Galimberti-Provazníkové – FF UK 2009 nebo Michala Barnová o umělkyni Vlastě Vostřebalové-Fischerové – FF MU 2009.)

Pachmanová pokračuje tím, že právě větší povědomí a znalost historie způsobuje, že jsou nadále otázky feminismu a genderu vnímány jako import a v poslední době je gender vnímán i jako určitý trend – či módní vlnu. [K tématu trendu a genderu se budou ostatní vyjadřovat v další části diskuze.] Navíc podle Pachmanové záleží i na tom, jak se zájemci/kyně k tématu umělkyň z 19. nebo počátku 20. století dostávají. Není zanedbatelný fakt, že se k tomu většina dostává skrze současné umění – ze současnosti k historii. Čímž chybí kontinuita – volně řečeno [MB], tématu by hodně pomohlo, kdyby i umělkyně studující na uměleckých školách více znaly své předchůdkyně, což se mění spíše pozvolna.

Pachmanová to uzavírá slovy, že zatímco u nás se dostáváme od současnosti k historii, tak na západě se v 70. letech paralelně vedle gender současnosti začala řešit i ta historie. U nás tedy určitá zakotvenost stále chybí.

Zdena Kolečková glosuje příspěvek Pachmanové, že jí osobně pomáhá hlas historie k nadhledu a řešení současných aktivit. Zmiňuje např. nadčasovost korespondence spisovatelky Boženy Němcové, která je dodnes inspirativní.

2. část diskuze

Kategorie genderu – pojmové vymezení

Mirek Vodrážka by uvítal, kdyby pojem genderu byl méně separovaný či kategorizovaný. Upozorňuje, že je na škodu, když kategorie genderu působí jako určitá škatulka. Přičemž onomu škatulkování napomáhá i to, že když se tématu věnuje několik osobnosti, nemají o něj zájem další osobnosti.

Mirek Vodrážka je rovněž názoru, že je důležité nevytvářet ghetto žen, ale otevřít explicitně genderovou kategorii i pro otázky spojené s muži. [MB: volně tedy můžeme dodat, aby v této kategorii byly zřetelné i aspekty z pozice mužů, vedle aspektů z pozice žen.]

Podle Vodrážky je pojem genderu filozoficky špatně definován. Gender se skládá metafyzické části, kde patří hledisko biologické – tj. rozlišení na základě biologických anatomických odlišností. Druhou část pak tvoří ideologická složka, která podle Vodrážky určitým způsobem vytlačuje muže. U mužů je gender také, ale nikdo se mu programově nevěnuje. Jen tak lze vývoj posunout…

Zuzana Štefková přitakává, že v dnešní době gender prvoplánovitě funguje jako synonymum pro “ženské umění”, což je podporováno třeba i tím, že v projektech Gender Studies převažují otázky feminity.

Alice Červinková ovšem upozorňuje, že ženy jsou předmětem analýz proto, že jsou znevýhodňovány, tudíž se jim tímto dává chybějící hlas. Ale je důležité mapovat i to, co k znevýhodňování vede.

Jana Oravcová: Je to podobné jako s menšinou. Nejdřív se menšina musí vymezit, čímž řetězově dochází k jejímu zviditelňování.

Martina Pachmanová: Je to i o tom psaní a čtení textů, kdy bychom se u nich zároveň měli/ly ptát i po tom, co tam není. Mirek Vodrážka dodává: gender – ukazovat neviditelné věci.

Zuzana Štefková: Je to legitimní postup. Když vystavuje 15 žen je to označeno za “ženskou výstavu”, když vystavuje 15 mužů, tak se to nenazývá vůbec jako “mužská výstava”. Funguje zde určitá slepota k nepojmenovaným situacím.

Martina Pachmanová zdůrazňuje, že proces zviditelnění je legitimním, neboť to vede i k institucionální sféře. Instituce ženy-umělkyně přehlížejí, což dobře ukázal dokument Mirka Vodrážky Mlha a moc z roku 2006. [MB: O tomto dokumentu jsem psala v souvislostí s diskuzí Ženy v umění.]

Martina Pachmanová: Důležitým zviditelněním jsou výstavní projekty a také akvizice.

Pachmanová dále připomíná, že dokud studentky studují na uměleckých školách, tak jsou více činné na výstavách a tudíž společnost nereflektuje jejich znevýhodnění. To se ale dramaticky mění po absolutoriu, kdy se stávají neviditelnými, neboť např. pracují v různých grafických studií vedle své tvorby.

[MB: Je samozřejmé, že tento jev zneviditelnění, kdy umělec/kyně se věnuje kvůli financím jiné profesi než pouze volné tvorbě, nastává i u mužů nejen u žen. Ale v tomto bodě bychom měli/ly reflektovat, že pakliže žena-umělkyně eliminuje výstavní a tvůrčí činnost ve prospěch profese v jiném odvětví, nebo se nachází zrovna na mateřské dovolené, rázem je větší prostor pro muže-umělce, kteří se již na umělecké scéně etablovali a zpravidla neodcházejí na rodičovskou dovolenou.]

Mirek Vodrážka: Problémem je i to, že samotné umělkyně nevidí tu hrůzu… Mnoho z nich se apriori v tomto tématu nechce viditelně angažovat. Stále to vnímá jako ožehavé téma. Vodrážka cituje výrok jedné umělkyně: “Nechci být feministka, ale chci být genderistka”. Kolonka feministky je pro některé stále nežádoucí.

[MB:] o vymezení se a označení se za feministku/nefeministku jsem psala i v diskuzi Ženy v umění. O postoji umělkyň k feminismu se můžeme dočíst i v článku Alice Červinkové, Kateřina Šaldové, To slovo feminismus používám pouze intimně a za tmy… (z výzkumného interview), Umělec, roč. 9, 2005, č. 1, s. [?]. Článek je dostupný též zde;/strong>

3. část diskuze

otevřela další zajímavé téma a to:

gender jako věc komerce

K tomuto problému se vyjádřila z publika Lenka Jarkovská, která působí jako odborná asistentka na Oddělení genderových studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jarkovská upozornila i na grantovou politiku, kdy mnozí vědci a vědkyně ví, že gender je dnes “něco, co se nosí”, a tak své projekty záměrně přihlásí do kategorie genderu, ačkoliv s tímto tématem vůbec nesouvisí. Tímto počinem pak ale chybí místo pro ryze genderové projekty.

Jarkovská dále zmiňuje, že to není problém jen v odborné sféře, ale např. některá divadla si rády propůjčují slovo genderu ke svým prezentovaným hrám, které ale s tímto tématem nesouvisí a pak se gender objevuje všude tam, kde hraje skupinka žen nebo kde vystupuje žena jako prodavačka apod. Ve výsledku si pak divák/čka téma genderu spojuje naprosto chybně.

Z publika pokračuje Petra Hlaváčová (historička umění a doktorandka brněnského Semináře dějin umění): Pořád zde je nedostatek historie pojmu. Mnoho žen se nechce označit za feministku, přičemž každodenně “používají” výsad, které feministky vybojovaly. Ať už to je přístup ke studiu, emancipace, nebo volební právo. Je zvláštní, že když je některý volební program ryze progenderový, že se s tímto tématem nechce vůbec spojovat a odmítá jakékoliv zmínění tohoto slova.

Martina Pachmanová pokládá otázku, zda tedy tato nálepka genderu může přinést popularizaci a zda jde o popularizaci v negativním či pozitivním slova smyslu.

Pachmanová zmiňuje např. článek umělce Františka Škály z Lidových novin [MB: Konkrétně šlo o článek Umění je prázdná podprsenka z 11. 12. 2009, ve kterém udělal umělec rozhovor sám se sebou. Pachmanová dodává, že jí to opravdu nepřijde ani vtipné a ani správné, aby do novin tohoto typu dělal umělec rozhovor sám se sebou. [MB: Položme si otázku kolik žen-umělkyň může do Lidovek udělat rozhovor sama se sebou, aniž by nebyly označeny za nějaké feministky-čarodejnice a aniž by nebyly odmítnuty z důvodu, že nemají to “známé jméno”. Nehledě na to, že jde i o to, co v samotném rozhovoru je. Cituji:

“Forma rozhovoru “sám se sebou” je prastará, znali ji již v antice (Seneca, Marcus Aurelius) a občas je důvod sáhnout po ní i dnes. Zvláště když má autor něco podstatného na duši a otázky tázajícího by ho jen zdržovaly.
To je případ textu výtvarníka Františka Skály, jednoho z nejpodnětnějších českých umělců dneška.”

Myslím si, že rozhovor začíná opravdu velmi egoisticky…]

Zuzana Štefková glosuje, že někteří/ré diplomanti/ky, ačkoliv se tématu genderu věnují se vší vážností a erudovaností, tak při samotné obhajobě se někdy nechají zbytečně zviklat ostatními pseudovtipnými poznámkami na toto téma, čímž svou odbornou práci poněkud zdiskreditují.

Štefková se ještě vrací k tématu “nálepky feministka” ženám-umělkyním, které ji v minulosti vehementně odmítaly, přičemž dnes, kdy je téma feminismu, genderu známější a viditelnější, tak mění svá stanoviska, neboť vidí, že jim to může přinést např. více zahraničních výstav. Některé umělkyně z toho těžily už v 90. letech, kdy „nedobrovolně“ vystavovaly s ostatními umělkyněmi, ale díky tomu měly později větší možnost zahraničních výstav.

4. část diskuze

Vzdělávání

Zuzana Štefková se dlouhodobě odborně zaměřuje na způsob vzdělávání na uměleckých vysokých školách a kromě toho, jak je téma genderu, feminismu, žen-umělkyň v historii umění prezentováno tamním studentům/kám, ve své práci reflektuje např. poměr žen a můžu vůči institucionálnímu složení fakulty či školy.

Ve své prezentaci pak představila následující body:

1) problémy s přihlášením se k feminismu; kdy nedůvěra pramení z osobních a teoretických předsudků o feministkách. Feministky jsou vnímány jako čarodejnice, které nenávidí muže apod., což má spojitost se základním nepochopením feministického diskurzu.

2) Genderová dynamika vztahu pedagoga/žky ke studentkám; kdy je práce studentky snižována jen díky jejímu pohlaví, anebo je práce studenta/ky více kritizována právě proto, že se zabývá tímto tématem.

3) Zapojení feministických témat a žen-umělkyň do výuky a zároveň nepodceňovat metodiku předávání těchto informacím studentům/kám. Mnohdy mají přednášející ale i referující studenti/ky tendenci se k této oblasti vymezit rčením, že umění je pouze dobré nebo špatné a není na místě se zaobírat tím, zda je autorem/kou uměleckého díla muž anebo žena, což je ale velmi zjednodušeno a tím pádem nepřesné.

4) Reakce studentů/tek na téma feminismus a gender, kteří/ré téma nezřídka glosovali/ly sexistickými poznámkami.

Zuzana Štefková se dále vyjadřujek postům, které na uměleckých vysokých školách zastávají ženy. Např. na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ze 23 ateliérů vedou pouze 4 ateliéry ženy, což je velmi malé číslo a výrazný nepoměr. Jmenovitě na Katedře užitého umění jsou vedoucími ateliérů Eva Eisler (Ateliér K.O.V. Koncept – Objekt – Význam), Liběna Rochová (Ateliér designu oděvu a obuvi) a Jitka Škopová (Ateliér textilní tvorby). Na Katedře grafiky pak vede Aleksandra Vajd Ateliér fotografie.

Martina Pachmanová dodává, že to sice neznamená, že by na VŠUP působily jen 4 ženy, ale je to spíše hierarchický problém, neboť výrazně větší počet žen zastává “nižší” funkce odborných asistentek, což ale neznamená, že by o místo vedoucích nestály.

[MB: Institucionální zastoupení postů nejen na školách, ale i v galeriích, muzeích ad. není tedy odrazem toho, že by ženy neaspirovaly o vedoucí funkce, jak je tento jev některými bagatelizován, ale má to daleko rozsáhlejší kontext. Např. ženy nedostávají vedoucí funkce kolikrát proto, že je jim zdůrazňováno, že půjdou na mateřskou dovolenou atd. Zatímco role otce u mužů není vůbec předmětem diskuzí.]

Tamara Moyzes glosuje, že se několikrát setkala s tím, že je umělkyni na vysoké umělecké škole mnohdy velmi nevybíravě sděleno, že po svém absolutoriu bude mít stejně brzy děti a proč tedy zabírá místo v ateliéru ostatním mužům. A proto je velmi důležité vzdělávání v této oblasti.

Zdena Kolečková, která působí jako odborná asistentka na katedře dějin a teorie umění Fakulty užitého umění a designu UJEP v Ústí nad Labem dodává, že velmi dbá na vyváženou nabídku kurzů, které se věnují oblasti genderu a feminismu.

Martina Pachmanová zmiňuje ještě zajímavý fenomén, kdy se sekundárně zaměřuje ateliér např. na gender ve vztahu k tělesnosti, aniž by to byl jeho primární záměr. Zde se jedná o Ateliér tělového designu na FaVU VUT v Brně, kde se náhodně sešlo několik žen-umělkyň, které se ve své tvorbě věnují této oblasti.

[MB: Poté ateliér poutal pozornost dalších umělkyň, takže si jej dnes vybírají další umělkyně právě pro hmatatelnou orientaci na gender.]

K tomu Mirek Vodrážka vzpomínal na rozhovor Věry Jirousové, která vedla rozhovor s několika známými umělkyněmi, v němž se umělkyně vymezovaly zcela negativně k tělesnosti. Umělkyně to vysvětlovaly tak, že záměrně potlačovaly svou tělesnost, neboť ta byla vnímána jako něco sekundárního, co nepatří do umění.

[MB: Mirek Vodrážka měl na mysli článek Věry Jirousové s poněkud provokativním názvem Žádné ženské umění neexistuje,který vyšel v roce 1993ve Výtvarném umění v 1. čísle. Článku Věry Jirousové se mimo jiné věnovala Zuzana Štefková ve své stati O ženách a otázkách aneb Jak postavit vejce na špičku?,která je součástí knihy Artemis a Dr. Faust, Ženy v českých a slovenských dějinách umění(editorky Milena Bartlová, Martina Pachmanová, Academia 2008).]

V rámci Kulatého stolu nechyběly ani příspěvky z publika, kdy jsem některé při tomto přepisu zařadila přímo do textu a některé bych ráda zmínila níže:

Když hovořila Zuzana Štefková o vzdělávání [viz 4. část výše]; vstoupila jsem do diskuze i já MB, abych se vyjádřila, jak je oblast genderu a feminismu pojímána v rámci filozofického studia dějin umění. Konkrétně jsem měla na mysli svou Alma Mater Masarykovu univerzitu.

Nelze říci, že by přednášející téma genderu a feminismu v umění přehlíželi/ly; v rámci možností kurzů bylo i toto téma řádně zařazeno do nabídky referátů. Bohužel často byla tato oblast reprezentována tématem tělesnosti – např. cyklus Pohledyod Veroniky Bromové z roku 1996 nebo Zemzoo z roku 1999 aj. Nebo si pak samotní/né referující studenti/ky vybrali/ly díla Lenky Klodové, ve kterých se autorka věnuje tělu z pornografického pohledu – viz alternativní erotický časopis Magazín Bříza z roku 2000 nebo Ostrovy touhy (2001), kdy ze stránek jiných pornografických časopisů skládala japonské origami.

Jsem názoru, že zrovna tato díla případné zájemce/kyně o problematiku feminismu a genderu spíše vystraší a odradí, neboť v nich referující nezdůrazňuje, že jde o problematiku daleko širšího rozsahu.

Rovněž je důležité, jak je problematika vyložena ostatním. Zajímavý odborný referát občas zdiskreditoval i příliš žoviální nebo rádoby vtipný postoj referující/ho studenta/ky nebo i přednášející/ho historika/čky umění.

Myslím si, že je stále potřeba, aby v rámci seminářů a přednášek byla více zmiňována tvorba žen-umělkyň, neboť taktéž v rámci filozofického studia dějin umění je důležitý proces pozitivní identifikace (zájem) ostatních studentů/tek s tímto tématem. Ostatně nezapomínejme na fakt, že právě budoucí historici/čky umění (tzn. studenti/ky) jsou těmi, kteří pak píší do odborných ale i populárních periodik a novin. Proto je spíše na škodu, když si absolventi/tky Dějin umění k tématu ženy-umělkyně vzpomenou pouze na Toyen, Adrienu Šimotovou, Alenu Kučerovou a Hanu Wichterlovou a mají pocit, že je tato problematika přežitkem, neboť máme tyto velmi známé umělkyně. To, že jsou jen čtyři, už je zpravidla nenapadne.

V rámci teoretického studia dějin umění není bez zajímavosti i pozice studentů-mužů, kterých je výrazně méně než studentek-žen. Budoucí historik umění (muž) se na začátku studia potýká s problémem vymezení se v kolektivu vůči předsudku, že dějiny umění studují zpravidla muži gayové. Během studia se jeho pozice proměňuje a student začíná určitým způsobem těžit ze své výlučnosti – v kolektivu ostatních studentek je např. velmi dobře zapamatovatelným apod.

Pokud se zamyslíme nad minimálním počtem odborných míst pro absolventy/tky dějin umění, pak některým studentům (mužům) velmi brzo dojde, o co mají větší možnosti díky svému pohlaví, neboť je stěží bude odmítat budoucí zaměstnavatel/ka z důvodu, že půjdou na “mateřskou” atd. Tento fakt pak vede i k situacím, kdy někteří studenti (muži) dávají svým kolegyním najevo, že pro ně nejsou žádnými soupeřkami, neboť po absolutoriu stejně budou mít děti a nebudou se tedy oboru věnovat.

V průběhu diskuze z publika hovořily hlavně odbornice, které se určitým způsobem feminismu a genderu věnují – Lucie Jarkovská, Petra Hlaváčková a Michala Barnová.

Velmi zajímavým byl taktéž názor diskutujícího, který jak sám říkal, profesně v umělecké oblasti nepůsobí, ale velmi často chodí na výstavy.

Diskutující pak zhruba pokračoval slovy:

Když jsem přišel do místnosti věnovanou genderu, tak jsem skončil. Najednou jsem nevěděl, jak to své šestnáctileté dceři mám vysvětlit, co jí k tomu mám říci. Nechápal jsem proč jsou umělkyně proti sobě. Proč shazují tak krutě své ženství a jsou tak ironické, násilné a agresivní. Proč nechtějí být krásné. Přišlo mi, že zbytečně chtějí být jako muži v mužském světě.

[Z diskuze pak vyplynulo, že diskutující měl na mysli hlavně dílo umělkyně Eriky Bornové – Udělám vše (2007); reprodukce zde.]

Martina Pachmanová jeho příspěvek glosovala, že si nemyslí, že by instalace výstavy, kterou kurátorovala byla až tak agresivní. Naopak má dojem, že jestli některá umělecká díla byla výrazně agresivnější, tak jde spíše o díla z 90. let. Trefně poznamenala, že gender není zpravidla jedinou složkou těch vystavených děl, že jde o mnohovýznamové věci. U Bornové můžeme vedle prostitutek vidět i obrovskou pečlivost a estetičnost… Nebo jarmilky Mileny Dopitové – tříkanálová videoprojekce M.M.D. (2008) – nejsou jen symbolem “ženskosti”, ale také jde o metaforu socialistické společnosti. Vždyť toho těla v instalaci Za sametovou oponou: Těla, jazyky, instituce je tam vlastně málo…

Další diskutující z publika zmínili/ly např. to, že ženství, ženskost není je to jedno – “být krásná” a vedle toho, jak se vidí či prezentují ženy, jde i představy mužů, kteří se dívají na ženy. Žena pak ale přechází se subjektu do objektu…

Já jsem pak glosovala, že výstava Formáty transformace 89-09 nebyla zdaleka jen o genderu, ale že tam bylo několik dalších místností – dalších témat. A tak je potřeba dojmy, informace a pohledy propojovat. Dívat se na to celistvěji.

Jiný diskutující výstižně poznamenal, že gender tak špatným označením; znamená sociální pohlaví, tudíž to není jen o ženách, ale o tom, že jsme to my všichni. Nedá se separovat, utváří nás a my nevíme, jací bychom byli/ly bez něj. A jestliže jde např. o genderovou výstavu, tak to mimo jiné znamená, že to někdo komentuje [zpravidla kurátor/ka] a jak na to reagovat? Právě tím vymezením se vůči tomu, ať už pozitivně či negativně…

Na závěr volného přepisu myšlenek této celé diskuze bych ráda poznamenala, že to, že jsem zde víceméně reprodukovala názor diskutujícího, který byl místy velmi stereotypní [ženy mají být krásné, neagresivní atd.], neznamená, že bych se chtěla strefovat do někoho kvůli těmto názorům. Naopak mne velmi potěšilo, že si řekněme laik našel čas na poměrně úzkoprofilovou diskuzi. Snažil se problematiku pochopit a pozorně poslouchal celou diskuzi.

Připomínám, že v průběhu března, dubna vydá Dům umění sborník se všemi přepisy diskuzí Kulatých stolů. V mém případě jsem se snažila zaznamenat hlavní myšlenky diskuze a pro případné další zájemce/kyně je opoznámkovat o další zajímavé texty apod.

Autorka textu: Michala Barnová