Dva pohledy na tělo a nudismus

Jock Sturges, Adele, Mylene, Vanessa et Hannah, le Porge, France, 2003, foto: Jock Sturges a Moravské galerie v Brně.

Návštěvníci Moravské galerie v Brně mohou do konce července zhlédnout výstavu amerického fotografa Jocka Sturgese (*1947) a českého fotografa Karla Nováka (*1936) nazvanou Přirozeně. Oba fotografy spojuje téma nudismu alias naturismu, a to nejen námětem, ale i životní filozofií. Výstava mísí spontánní nahotu uprostřed nudistických pláží s nahotou notně estetizovanou. Autor výstavy fotograf Roman Franc odkrývá v následujícím rozhovoru hlubší pohled na vystavené fotografie a připomíná, že i za tím, co se na první pohled jeví jako estetizované, se ve skutečnosti může skrývat silný osobní příběh.

Můžete návštěvníkům osvětlit, proč právě Sturges a Novák dohromady? Jak jste na tyto dva umělce přišel?
Vše začalo mojí bakalářskou prací na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Psal jsem o naturismu ve fotografii a o postavě Karla Nováka, o jeho díle a přístupu k životu. Samozřejmě jsem chtěl jeho dílo zasadit do nějakého kontextu, s někým porovnat. Tehdy jsem si vzpomněl na fotografa Jocka Sturgese, který je rovněž celoživotním naturistou. Kontaktoval jsem ho a přiložil několik fotografií Karla Nováka. Nadšeně mi vzápětí odpověděl. Karel Novák zase znal Jocka Sturgese z amerických „naturistických“ časopisů, které mu tajně chodily. Jeho fotografie se mu moc líbily. Proto tedy společná výstava.

Znamená to, že kromě Karla Nováka se naturismu v takové šíři v českém prostředí nikdo nevěnoval?
Nevím o nikom, kdo by se u nás věnoval naturismu v takové šíři jako Karel Novák. On tomu navíc přizpůsobil celý svůj život.

Jaké jsou kořeny nudismu?
Tradice organizovaného naturismu začala v Německu zkraje 20. století. Vzájemná nahota spolu s cvičením na čerstvém vzduchu symbolicky odrážela uvolnění společnosti, zbavování se omezujících postojů nebo taky sešněrovaného oblečení. Během druhé světové války byl pak nudismus trnem v oku nacistům. Ti ho ale záhy využili pro prezentaci rasové dokonalosti. Idea nudismu se bez obav rozšiřovala až po válce. V 60. letech tomu napomohl rozvíjející se cestovní ruch, zahraniční turisté přijíždějící do Německa a Němci, kteří jezdili zase do Chorvatska a tak dále.

Co znamená žít jako naturista v případě Karla Nováka?
Karel Novák nahotu spojuje s životem a souzněním s přírodou. Domácky to vyjadřuje otužováním, cvičením na zahradě, nenošením šatů. Věnuje se studiu živočichů a rostlin. Svůj hluboký kontakt s přírodou deklaruje i záměrným oproštěním se od moderních výdobytků techniky.

Karel Novák, Křetínská přehrada, 1995, foto: Karel Novák a Moravské galerie v Brně.

V 80. letech také jako první založil nudistickou pláž u Plumlovské přehrady na Přerovsku.
Ano a stal se předsedou místní organizace Unie naturistů. Jeho pláž měla tehdy velký úspěch. V sezóně se tam za slunného počasí setkávalo až dvě stě návštěvníků. I když proběhlo i několik protestních akcí, tak pláž nechával komunistický režim víceméně na pokoji. Sem tam někoho za nahotu pokutoval, ale to bylo tak nějak všechno.

Zaměřme se na probíhající výstavu. Oba fotografové začali s fotografováním naturistů již v 60. letech během svých pobytů u moře. Novák tehdy jezdil k moři do NDR, Sturges fotil ve Spojených státech nebo na pobřeží Francie. Novák samozřejmě fotil i na nudistických plážích v Československu, jeho fotografie tak mohou mít přídech i jakési revolty vůči režimu. Proč vlastně toto období nebylo výstavou připomenuto? Přehlídka prezentuje fotografie obou autorů až z průběhu 90. let.
Již na začátku bylo jasné, že vzhledem k nevelkému nabízenému prostoru bude potřeba pracovat jen s určitým výsekem jejich děl. Když jsem nastudoval Novákův archiv, tak právě fotografie z přelomu 80. a 90. let mi přišly nejsilnější. Vážou se totiž k období, kdy Karel Novák nejvíce pobýval v naturistických komunitách v Česku, kde ho již všichni znali, měli ho rádi a žádali ho o fotografování. Fotografie jsou plné blízkosti a je na nich vidět, že se Novák pohyboval v prostředí, kde si mohl „dovolit“ více. Oproti tomu jeho fotografie od moře (většinou z NDR) od 60. do 90. let nejsou tak osobní, protože jeho pobyt zde byl vždy omezen na jeden nebo dva týdny a kontakt s fotografovanými lidmi byl „rychlý“. Záměrně jsem pak fotografie Jocka Sturgese vybral z přibližně stejného období, aby spolu oba výběry korespondovaly.

Novákův fotografický přístup je více dokumentární. Jeho fotografie se mi proto jeví i autentičtější než fotografie Sturgese, kterým dominují mladé éterické dívky s bezchybnou sametovou pletí. Jejich veskrze ladné pohyby nám mohou připomenout ikonografické téma tří grácií nebo líbezných madon, čímž vzbuzují dojem aranžování.
Jock Sturges vždy zdůrazňoval, že lidem, které fotí, nechává absolutní volnost. A když uvidí vhodnou situaci, tak ji buď stihne vyfotografovat, nebo ji „zastaví“ a fotografuje. Své „modely“ nechává pohybovat, jak samy chtějí, a u toho je fotografuje. Nikoho do ničeho nenutí, jedině tak prý může dosáhnout přirozenosti a toho, aby to fotografované bavilo.

Z výstavy se téměř vytrácí to, co činí nudismus přirozeným a nenuceným, což osobně shledávám například v nahotě starších lidí vedle mladých. Překvapilo mě, že jako divačka jsem se u Sturgese setkala až na jednu fotografii „estetizované“ starší ženy hlavně se zahloubanými dospívajícími dívkami dokonalého těla. Sice i na Novákových fotkách převládají ženy, ale již nejde jen o štíhlé dospívající dívky a na fotografiích se objevují i muži. Doprovodné texty k výstavě návštěvníkům slibují „fotografie nahoty jako živého fenoménu z prostředí naturistických komunit“. Jde ale zvláště u Sturgese ještě o „živý fenomén“?
Já samozřejmě vidím „živost“ i ve fotografiích Jocka Strugese. Není možné naformulovat, jak by měla vypadat správná naturistická fotografie. Z vašeho názoru cítím pohled na stylizaci jako na něco nepřirozeného, co by do naturistické fotografie nemělo patřit. Já a také oba autoři nebo i rodiny francouzských naturistů, s nimiž jsem během fotografování s Jockem Sturgesem mluvil, vnímají fotografii pro naturismus jako komunikační prostředek, který přirozeně nasává schémata z umělecké fotografie i umění obecně. To je přece projev živosti. Nelze tedy naturistickou fotografii spojovat podvědomě pouze s konceptem objektivního dokumentu. Proto se mi na výstavě zdálo vhodné ukázat různé, odlišné pohledy autorů.

Zmiňoval jste, že Jock Sturges nezasahuje do póz, jež si lidé před jeho objektivem vyberou. Ačkoliv by se toto vysvětlení nabízelo, zvláště přihlédneme-li k tomu, že Jock Sturges působí i jako módní fotograf. Přemýšlel jste o tom, odkud pramení stylizace, která je na jeho vystavených fotografiích patrná? Znamená to, že se dívky ani v uvolněném prostředí nudapláží neodpoutají od časopisů, které jim často předkládají modelky v typických pózách, z nichž pak získají dojem, že by se mohly takto vyfotit také, aby vypadaly stejně krásně?
Ano, o takovém přístupu k fotografování Jock mluvil často. Jeho způsob fotografování jsem měl možnost pozorovat, když jsem ho loni v létě navštívil ve francouzském letovisku Montalivet. Popsat tento proces v pár větách není jednoduché; sám jako fotograf vím, že jde často o složité balancování mezi tím, co člověk vidí a chtěl by to zachytit, a tím, jak do toho zasahují ostatní věci – hlavně osobnost fotografovaného a jeho vlastní představivost. Jock se snaží respektovat přirozenost osob, které fotografuje. Vždy to vychází z reálné situace. Módní fotografie Jocka Sturgese, to je úplně jiná kapitola. Módní fotografie působí oproti fotografiím, které známe z jeho knih, úplně jinak.

Nicméně v případě, kdy Sturgesovým a Novákovým fotografiím vévodí ženy, je tento pohled na naturismus ohraničen a nelze moc hovořit o nudismu v jeho širší podobě. Absencí mužského elementu mizí nahota ve své přirozené podobě. Místo toho vyvstává tradiční schéma: muž-fotograf a objekt, jímž je krásná dívka nebo žena. S tím souvisí i erotická složka vystavených naturistických fotek. Naturismus se přitom ve svých prohlášeních obecně vymezuje vůči erotizovanému pohledu a stylizovanému aktu. Není škoda, že se ze Sturgesových naturistických fotografií vytrácí mužský element nebo obecně rozmanitost v podobě lidí různého věku a tělesné konstituce?
Jako škodu to rozhodně nevnímám, Jock není čistě dokumentaristou, který by fotografoval vše, co mu přijde před fotoaparát. Má svůj osobní pohled na svět, ve kterém je ovlivněn výtvarným uměním, v němž se vyzná a má ho rád. Má obrovský cit a je si jistý tím, co se mu líbí a co ne, a dokáže si to najít a vyfotografovat. Oproti tomu Karel Novák je spíš dokumentarista, který fotografoval vše, co mu přišlo zajímavé. Muže, ženy, starší osoby, děti, i když snahy o estetizaci můžeme v jeho fotografiích také často najít. Jeho fotografie na mě působí skutečněji než Jockovy, jsou bez příkras, a proto mě baví. Nesou v sobě mnoho informací najednou. Je to jedinečný dokument naturistické komunity a rovněž je v nich zachycená obecná tvář doby – taková ta depka, která tu byla. I když je na fotografiích „nedostatek“ mužů, neznamená to, že se z nich vytrácí přirozenost nahoty nebo že nejde mluvit o naturismu v širší podobě. A už vůbec si nemyslím, že lze slevovat a považovat tyto fotografie za klasickou rovnici: fotograf–subjekt, fotografovaný–objekt. To mi přijde jako zjednodušený pohled osob, kterým chybí autentický prožitek prostředí, kde se muži a ženy jakéhokoli věku a vzhledu svlékají a fungují ve společném prostoru. Je důležité zdůraznit, že oba dva fotografové nejsou osoby, které by jen „zvenčí“ docházely fotografovat naturisty. Oba dva jsou naturisté již od 60. let, nezávislí na svém fotografování a oba dva si díky různým peripetiím spojeným s jejich přístupem k životu pořád stojí za svým. Naturismus je skutečně jejich způsob života. Vše, co je u nich rozdílné, vnímám jako bonus – jako zajímavý pohled na stejné téma.

Ať už nám fotografie připomínají stylizovaný akt či nikoliv, v otázce smyslnosti oba autoři hovoří o její důležitosti, čímž potvrzují svou roli mužského pozorovatele, jenž si vybírá určitý typ žen. V jednom z rozhovorů Sturges doplnil, proč si jako fotograf vybírá zejména dospívající dívky: „Vždycky jsem byl fascinován momentem fyzické, sexuální a psychické změny, a tam je erotický aspekt…“ Též Novák mluvil o fascinaci momentem přeměny dívky v ženu. U starších žen zmiňoval dokonce až intimní přátelství.
Sám Sturges odmítá přístup k ženě jako k objektu tak, jak jej zmiňujete vy, je na to doslova vysazený. Vidím obrovský rozdíl mezi jeho fotografiemi a jakýmikoliv jinými akty, které ženu zobrazují jen jako objekt. Za jeho fotografiemi jsou silné osobní příběhy žen. Často s nimi udržuje letitá přátelství.

Jaké příběhy se tedy skrývají za Sturgesovými fotografiemi?
Jock Sturges často fotografuje konkrétní dívky od dětství až do jejich dospělosti. Osudy dívek se prolínají s jeho focením. Na brněnské výstavě se návštěvníci mohou setkat s Fanny, kterou fotil během několika let. Spolu s ní fotil i její matku, která bohužel kvůli psychickým problémům spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou nechala vzkaz s prosbou, aby se Sturgesovi o Fanny postarali; obě rodiny se přátelily. To léto Jock nechtěl Fanny vůbec fotografovat, přišlo mu to vzhledem k tomu, co se stalo, nepřípustné a nevhodné. Po nějaké době za ním Fanny sama přišla s otázkou, proč ji nefotografuje tak jako vždycky, že by o to navzdory situaci stála. Tak vznikla fotografie, na které je Fanny, má zavřené oči a přes její obličej jsou položeny ruce „rodiny“ Jocka Sturgese. Jako symbol, že není na světě sama, že zde existují lidé, kteří jí budou na blízku a mají ji stále rádi. Všechny peníze, které dostane Jock za fotografie s Fanny, jí posílá na účet. Za tyto peníze Fanny vystudovala klasickou medicínu a také alternativní čínské lékařství.

To je skutečně silný příběh, který návštěvníkům rozšiřuje pohled na Sturgesovy fotografie. Také Karel Novák v rozhovoru s vámi zmiňoval některé své příběhy na pozadí naturistických fotografií.
Ano, snažil se s lidmi před focením seznámit, navázat bližší kontakt. Nezajímalo ho anonymní focení z dálky, proto byl na českých nudistických plážích vítaný. Vyprávěl mi, kterak při focení v NDR zjistil, že tamní ženy nemají téměř žádnou představu o událostech v Československu během roku 1968. Proto se vždy pracně snažil tuto situaci vysvětlit tak, aby o všem, co se u nás seběhlo, informoval co nejpravdivěji co nejvíce lidí. Stejně jako Jock Sturges se Karel Novák s příznivci naturismu po celý život přátelí.

Oba autory “spojuje” také silný příběh v podobě nepříjemného soudního sporu. Sturgesovy fotografie mladých dívek v 90. letech vyšetřovalo FBI, zda nejde o šíření pornografie. Své fotografické motivace musel v roce 2010 policii vysvětlovat i Karel Novák. Vyfotit dnes jen tak dítě nebo dospívající dívku se pomalu rovná vstupu na minové pole. Přitom nás různě atakují lascivní fotografie, jež na nejrůznější weby vkládají mladistvé autorky, které se tak samy vyfotily.
Sturges upozorňuje na paradox, že jako autor je pomalu bezradný, když někdo jeho fotografie zneužije ve prospěch zvýšení návštěvnosti obskurních webů. Ve společnosti převládá pokrytectví. Na jednu stranu nevadí sexistické reklamy, nikoho to nevyvede z míry, ale fotografie z nudistických pláží, kde jsou přirozeně i děti, pohoršují a vzbuzují hysterii. Bývalou Novákovu přítelkyni, kterou autor fotografoval společně s jejími dětmi, udala na policii vlastní matka. Vadilo jí, že s nimi dcera chodí na nudistické pláže a koupají se nazí všichni společně. Proto i během příprav brněnské výstavy Karel Novák vyjadřoval obavu fotky z naturistických pláží s dětmi zpřístupnit. Stejně jako Jock Sturges žije v neustálé obavě, kdo a kdy je opět napadne, odsoudí nebo jim jinak znepříjemní život. Oba cítí, že společnost přitvrzuje navzdory té volnosti a svobodě, kterou máme.

Text byl publikován Literárních novinách:

Michala Frank Barnová, Dva pohledy na tělo a nudismus, in: Literární noviny, roč. 24, červenec, 18. 7., č. 29, 2013, s. 12-13.

Další publikační činnost autorky

, ,

Leave a Reply

Your email address will not be published.