Ráda bych zde představila alespoň v krátkosti umělkyni Marthu Rosler a její díla, v nichž se zabývá nejen genderovými aspekty. Umělkyně měla v minulém roce [2008] výstavu Vášnivé signály v pražské Langhans Galerii, která její fotografické soubory z posledních 40 let tvorby představila vůbec poprvé v České republice. [1].
Fotografka Martha Rosler je obecně vnímána za jednu z nejvlivnějších umělkyň na poli politicko-feministického umění jak v Evropě, tak ve Spojených Státech, což podpořila také její putovní výstava v roce 1999-2000 [2].
Genderovým aspektům se M. Rosler začíná zhruba věnovat od druhé poloviny 60. let, kdy ještě studuje na Brooklyn College v New Yorku a na University of California v San Diegu.
Jako komunikační prostředek autorka volí fotografii, s níž pracuje hlavně ve vícečetných sériích. Martha Rosler tak eliminuje význam jednoho snímku, protože samotné fotografie pojímá jako články určité sekvence. Díky sérii fotografií může umělkyně více zachytit a představit divákovi/čce narativní příběh často se sociálním podtextem než v samotné autonomní fotografii, která je ve své statičnosti mnohdy zbavena tohoto příběhu, pohybu a prostoru, který je nedílnou součástí fotografických cyklů Marthy Rosler.
Možná jedny z nejznámějších sérií jsou fotomontáže Beauty Knows No Pain, or Body Beautiful (Krása nezná bolest aneb tělo krásné, 1965-1974) a Bringing the War Home: House Beautiful in Vietnam (Válka až do domu: Krásný domov ve Vietnamu, 1967-1972).
V první ze zmiňovaných sérií se M. Rosler kriticky vyjadřuje k zobrazování žen v americké společnosti. Ukazuje určitou směšnost (?) žen, které se v pouhé reklamě na spodní prádlo eroticky podbízejí, či kuriózní naivitu ve tváři mladé ženy ve svatebních šatech. Tyto rysy akcentuje přidáváním kolážových výstřižků částí ženského těla, čímž se vytrácí zprvu erotický ráz ženy ve spodním prádle a do popředí tak vystupuje jen reklamní charakter – “něco si koupit”. Tělo modelky se stává prodejním artiklem.
Žena ve svatebních šatech je po zásahu M. Rosler zbavena stereotypní svatební posvátnosti.
I další fotografie tohoto cyklu Hothouse or Harlem (Semeniště aneb Harém, 1972) poukazuje na mýtus krásy skrze skrumáž nahých těl modelek z pánských časopisů. Žena je degradována pouze na sexuální objekt pro muže – diváka.
Martina Pachmanová ve svém eseji [3] k tomuto cyklu doplňuje, že tématem exploatace [vykořisťování] ženského těla, které bylo v 60. a 70. velmi živé, se Martha Rosler připojila k leitmotivu feministického umění: „osobní je politické“ a k tendenci zpochybnění pojetí autorského díla jako uměleckého génia. [V rámci tohoto hesla se nám může vybavit i dílo Barbary Kruger – Your body i a battleground (Tvé tělo je bojištěm, 1989), 4]
Pachmanová hovoří o díle Marthy Rosler jako o neustálé revoltě proti stereotypům, normám a především proti omezování individuální i kolektivní svobody. Zdůrazňuje také, že Martha Rosler se nezabývá pouze rozkladem ženského těla, ale detailně zachycuje širší kontext, jímž je místo ženy ve světě, ve všednodenním životě a v labyrintu sociálních vztahů. [5]
Více než člověk samotný je pro Marthu Rosler důležitější prostor a jeho role v negativním i pozitivním významu v něm.
V cyklu Beauty Knows No Pain, or Body Beautiful (Krása nezná bolest aneb tělo krásné, 1965-1974) např. fotografie: Old Bride or Bridal Party (Stará nevěsta aneb rozlučka pro nevěstu, 1972); kdy ve svatebních šatech je tchýně novomanželů, což může vypovídat o skutečném vlivu a hlasu rodičů v nové životní etapě novomanželů. Nebo vtipné Woman with Vacuum Cleaner or Vacuming Pop Art (Žena s vysavačem aneb Vysávání Pop Artu, 1966); zde můžeme polemizovat, zda je Pop Art vítaným uměním v tehdejším interiéru, a tedy znakem modernosti a otevřenosti, anebo jde spíše o konzervativní byt a tudíž jeho skutečné vysávání.
Kritický postoj vůči americkému způsobu života je vyostřen v cyklu Bringing the War Home: House Beautiful in Vietnam (Válka až do domu: Krásný domov ve Vietnamu, 1967-1972). Martha Rosler zde do bezchybných, harmonických domovů (z časopisů Life či House Beautiful) vnáší aktuální politické téma té doby pro americkou veřejnost a to válku ve Vietnamu.
M. Rosler poukazuje i na stereotypy “muže válečníka” a “ženy střežící domov”, jak je v této situaci s oblibou reprodukovala americká média. [6]
Musím říci, že na mě tento cyklus působil asi nejsilněji z celé výstavy. Myslím si, že ačkoliv se jedná o historicky starší válečnou situaci, je tahle konfrontace idylického domova a války důležitá a přínosná i pro dnešní dobu. (O tom svědčí i fakt, že se k tomuto tématu umělkyně vrací i později v Bringing the War Home: New Series 2004; kdy jde o válku v Iráku. Pro umělkyni je válečné téma důležité i díky osobní rovině a to, že pochází z židovské rodiny. [7])
Díky tomuto cyklu si můžeme uvědomit, jak je mimo jiné člověk závislý na zpravodajství, skrze ně si často formuje názor o dané události, která je nezřídka velmi vzdálená jeho prostoru…
Účinnost samotného sdělení je zvyšována i precizním provedením koláží. Jednotlivé části jsou přesně implementovány do daného prostoru, takže můžeme i pochybovat, co je samotným detailem použité fotografie a co bylo nalepeno (např. válečné výjevy v pohledech z oken apod.). Tento znak je podpořen i faktem, že vystavené série byly reprinty, které Martha Rosler zhotovila pro galerijní vystavení, neboť zprvu nebyly určeny pro veřejnou prezentaci, ale spíše pro alternativní či feministické časopisy – např. Goodbye to All That. [8]
Sociologicky laděným cyklem je dále série The Bowery in Two Inadequate Descriptive Systems (Bowery zobrazená dvěma nesourodými popisnými systémy, 1974-1975), v němž dokumentuje newyorskou čtvrť, ve které se scházejí hojně alkoholici, bezdomovci apod. Nedílnou součástí fotografické sondy je text – slangové a argotové výrazy pro opilství.
Problém bezdomovectví je zde uchopen jako pomyslná trilogie týkající se základních potřeb lidského života: Jídlo – Oblečení – Přístřeší. [9]
Tématem jídla se mimo jiné zabývá Martha Rosler v dalších svých cyklech koláží, které nás přibližují zpět k genderové problematice. Jedná se o koláže z let 1974-1975: A Budding Gourmet (Slibná gurmánka), Tijuana Maid (Služebná z Tijuany) a Losing (Hubnutí). Různé způsoby vaření “zastupují” ženy různých společenských tříd.
Zajímavým je i video Semiotics of the Kitchen (Sémiotika kuchyně, 1975), ve kterém za pomoci kuchyňského náčiní a gestikulace sama autorka předvádí celou abecedu na téma žena v kuchyni. Ukazuje tak, jak silně jsou sociální normy zakódovány v této činnosti. [10]
Od osmdesátých let do současnosti se umělkyně začíná věnovat namísto koláží spíše fotografickým esejům. Spojitost s kolážemi je opět v myšlenkové naraci, kdy každá fotografie je pouze jedním článkem z fotografického eseje. [11]
Vzpomeňme např. sérii Transitions and Digressions (Přechody a odbočky, 1981-1997) zabývající se studiemi cest, dálnic, chodeb v podzemní dráze, na letišti, nebo nákupních centrech. [12] Nebo Kassel series z roku 2007, který byl určen pro výstavu Documenta 12 v Kasselu. M. Rosler zde fotograficky a taktéž audivizuálně mapuje místa, která byla za 2. světové války zničena. Prochází tak např. zahrady, parky a válečné události jsou pouze malým detailem, na velkoformátových fotografiích či videu, určitým způsobem zastíněným přibylými léty a plynoucím životem v podobě procházejících se lidí. [13]
***
Z důvodu ochrany autorských práv obrazový materiál nepřetiskuji. Nicméně fotografie zmiňovaných děl můžete nalézt např. na: Oficiálním webu umělkyně Marthy Rosler, http://www.martharosler.net/, vyhledáno říjen 2008.
Nebo ve ve větším rozlišení: Martha Rosler, The Art History Archive – Feminist Art, vyhledáno říjen 2008.
Autorka textu: Michala Barnová
Poznámky:
[1] “Martha Rosler: Vášnivé signály”, Langhans Galerie Praha, 3. 9. – 9. 11. 2008; kurátorem byl Zdenek Felix.
též:
U příležitosti této výstavy vyšla také česko-anglická publikace o autorce: Zdenek Felix, Martina Pachmanová, Martha Rosler, Photographic Works 1965-2008 / Fotografické práce 1965-2008, Langhans Galerie, Praha 2008.
[2] Zdenek Felix, Martha Rosler: Fotografka “sociálního prostředí” (esej), In.: Zdenek Felix, Martina Pachmanová, Martha Rosler, Photographic Works 1965-2008 / Fotografické práce 1965-2008, Langhans Galerie, Praha 2008, s. 9-12.
[3] Martina Pachmanová, Vizuální sémiotika všednodenního života v díle Marthy Rosler (esej), In.: ibidem, s. 18-24.
[4] Obrázek díla např. na webové stránce: http://www.tfaoi.com/aa/1aa/1aa667.htm
[5] viz [3], s. 20.
[6] viz [2], s. 11.
[7] Martha Rosler, Umění bourat mýty kolem nás i v nás, In.: Martina Pachmanová, Věrnost v pohybu, Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě, One Woman Press, Praha 2001, s. 161-179.
[8] viz [2], s. 10.
[9] viz [3], s. 22.
[10] Ibidem, s. 21-22.
Video Semiotics of the Kitchen (Sémiotika kuchyně, 1975) je mimo jiné dostupné na webu: Video Data Bank – Video Art and Alternative Media in the U.S., vyhledáno říjen 2008.
Na stejném webu jsou k shlédnutí i další video arty Marthy Rosler.
Např: Vital Statistics of a Citizen (Živá statistika občana, 1973), kdy autorka nechává měřit své míry dvěma muži v lékařských pláštích, zatímco přítomné ženské hlasy je komentují a srovnávají s ideálem krásy. Martina Pachmanová k tomu též dodává paralelu s určováním skupiny privilegovaných lidí, kteří jsou nositeli “správných” tělesných znaků od neprivilegovaných lidí, kteří v historii zastupovali etnickou či sexuální “jinakost”.
Ibidem, s. 20.
[11] Ibidem, s. 21-22.
[12] viz [2], s. 11.
[13] Ibidem, s. 12.