Česko-německé umění plasticky

lvi-letak

„Od začátku to bylo jedno velké dobrodružství: pronikání do tajů uměleckých děl, o jejichž autorech se téměř nic nevědělo, jejich osudy a životní příběhy teprve čekaly na své objevení,” vzpomíná na počátky dlouholetého výzkumu k „českým Němcům” historička umění Anna Habánová v rozhovoru s Evou Janáčovou na 14. straně.

Výsledky této práce nyní veřejnosti zpřístupňuje Oblastní galerie v Liberci naposledy v novorensanční vile textilního velkopodnikatele Johanna Liebiega ml. až do konce roku.

V Liberci však není představeno jen několik „českých Němců” – výtvarníků, kteří patřili k tříapůlmilionové menšině německy hovořících obyvatel a kteří se s československým občanstvím v tehdejším meziválečném Československu cítili doma. Výstava, autorského dua Anny a Iva Habánů, návštěvníkům vůbec poprvé představuje celistvý pohled na téma uměleckých skupin německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska meziválečného období.

Výstavní sály otevírá několik učitelů pražské akademie výtvarných umění, August Brömse, Franz Thiele, Willi Nowak, kteří formovali uměleckou generaci „českých Němců”, a dále pokračují přehlídkou jednotlivých spolků – skupinou Poutníků (Die Pilger), jež vyšli právě z okruhu Augusta Brömseho; Metznerbund, který idealisticky usiloval o sjednocení všech umělců z řad „českých Němců”, což se odrazilo v kolísavé umělecké úrovni; revoltující Oktobergruppe přibližující umělce libereckého kraje, Junge Kunst záhy transformovaný v Prager Secession, nejvýznamnější spolek „českých Němců”; moravský spolek Scholle a Kunstring, který je považován za ostravskou paralelu k Prager Secession.

Na spolkově orientované sály navazují místnosti připomínající další souvislosti a motivy spolkových umělců a umělkyň; například okouzlení melancholickým světem cirkusových manéží, klaunů a varieté, přítomnost na benátských bienále od roku 1920 do 1938, příklon k orientalismům a exotice, když se umělci vydávali na sever Afriky, za svými židovskými kořeny na Blízký východ nebo dál do Persie, Indie či Tichomoří nebo k „přísným” veristickým realismům nové věcnosti spojovanými s německými metropolemi Drážďany, Mnichova, či Vídně a též s italským prostředím, z něhož vycházeli klasicisté ovlivněni architektonickou monumentalitou a řádem. Výstava se pokouší zachytit i proměnu společenského prostředí kulminujícího za protektorátu, kdy nastupuje říšskoněmecká umělecká politika s propagandistickými výstavami, na nichž však nevystavovali pouze říši oddaní umělci.

Nejen vyčleněním popisovaných motivů vedle spolkových sálů se autorům podařilo návštěvníky seznámit s rozmanitým uměleckým životem „českých Němců”. Mezi výpůjčkami čítajícími až na dvě stovky děl od více než sta autorů, přičemž až tři čtvrtiny exponátů pochází ze soukromých sbírek, se odvíjí i příběh jednotlivých uměleckých osobností, zakladatelů a hybatelů, ale i zahraničních hostů vystavujících na vzpomínaných sdruženích.

Proto se diváci setkávají vícekrát s iniciátorem vzniku Junge Kunst a Prager Secession, s Maximem Kopfem s jeho krystalickými, kuboexpresivními spirituálními plátny, neméně výraznými malbami z prostředí divadelních lóží, z pražských ulic či exotického Tahiti; nebo se senzuálními plastikami z pálené hlíny, jež vytvořila významná meziválečná sochařka Mary Duras, která častokrát zastínila kvalitou i prodejní cenou řadu mužských kolegů. Oceňuji, že autorská dvojice nynější liberecké přehlídky se stejnou vervou pátrala i po umělkyních, namátkou zmiňme například Grete Passer a Ilonu Singer, jejíž až fotograficky věcné malby zachránilo Židovské muzeum v Praze.

Plastický pohled nezploštělý pouze na mužské souputníky dal vzniknout i dílčímu tématu uměleckých, partnerských dvojic: Inge Thiele-Peschka a Franz Thiele, Mary Duras a Maxim Kopf, Charlotte Schroetter-Radnitz a Richard Schroetter, významné členy Junge Kunst a Prager Secession nebo jablonecký pár Richard Fleissner a Edith Fleissner-Plischke. Do budoucna by bylo jistě zajímavé tuto linku rozvinout též v individuální výstavní a knižní zpracovaní, ačkoliv velkou překážkou je dostupnost soukromých archiválií, k nimž je často nemožné proniknout přes utajované informace dědických řízení. Proto je skutečně obdivuhodné, k jaké šíři exponátů a archivního materiálů se historici umění Anna a Ivo Habánovi dostali, zvláště když mnohokrát zaznělo, že na počátku jejich výzkumu existovaly dvě, tři pozůstalosti a blíže zpracováno bylo pouze pár umělců.

Vícevrstevnaté uchopení celé problematiky „českých Němců” poukazuje i na kvalitativní úroveň vystavených děl. Návštěvníci se vedle silných děl; namátkou jmenujme ještě nezmíněné umělce – veristy zachycující každodennost prostředí i tváří v magické barevnosti a zchladlé emocionalitě, Hanse Thumu, Herberta Seemanna, Paula Gebauera nebo Erwina Müllera, jenž by měl být Habánovými monograficky představen v nové budově galerie městských lázních přesně za rok; setkají i s díly méně silnými až banálními.

Kvalitativní polarita u Metznerbundu ale vlastně není ničím nepatřičným, uvědomíme-li si, že vyplynula z jeho dobových aktivit. Metznerbund přijímal po zaplacení členských příspěvků všechny umělecky činné. Počet jeho příslušníků je tak odhadován na 300 až 400 osob. Jim pak toto uskupení čile zakládalo své pobočky, v nichž pořádalo pravidelné prodejní výstavy a zejména pro ně shromažďovalo nejrůznější umělecké zakázky nebo poskytovalo „portfolia tvorby” v rámci uměleckých poradenství. V tomto bodě Anna a Ivo Habánovi záměrně nepracují s kvalitativním sítem, skrze nějž by byl pohled na „německý” spolkový život elitářským a tudíž nerealisticky redukovaným a nečiní tak ani v doprovodné knižní publikaci, vyšlé v Arbor vitae v české a německé mutaci.

Habánovi splatili nemalý dluh „českým Němcům” a zaplnili četné mezery historické paměti, odkud byli transportováni, odsunuti a jinak vymazáni. Ve svém knižním výpravném kompendiu shromažďují nejen věci jimi objevené, ale naznačují i další, neobjevené výzvy v podobě reprodukcí nezvěstných děl, které na cestě osvěžujícího rozpomínání nepochybně povedou k dalším vzrušujícím objevům a souvislostem.

Text ve zkrácené podobě byl otištěn v Literárních novinách:

Michala Frank Barnová, Česko-německé umění plasticky, in: Literární noviny, roč. 24, prosinec, 5. 12, č. 49, 2013, s. 14-15.

Mladí lvi v kleci, Umělecké skupiny německých hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Oblastní galerie v Liberci 2013, webové stránky výstavy.

Výstavu vidělo 6673 návštěvníků.

Německo české umění / Deutschböhmische Kunst, webové stránky historiků umění Anny a Iva Habánových.

Další publikační činnost autorky

,