Jak studovat na umělkyni? – Jak studovat FaVU

Diskuze na půdě brněnské FaVU – 28. dubna 2010

Hlavními diskutujícími byly: Lenka Vráblíková (umělkyně, iniciátorka projektu), Zuzana Štefková (odborná asistentka katedry Dějin umění a estetiky na VŠUP v Praze), Jiří Ptáček (vedoucí ateliéru Video na brněnské FaVU spolu s Jesperem Jamesem Alvaerem), Kaliopi Chamonikola (vedoucí Katedry teorií a dějin umění FaVU), Michala Barnová (historička umění) a studentky a studenti FaVU.

Diplomová práce umělkyně Lenky Vráblíkové „Jak studovat na umělkyni? – Feministický akční výzkum“ se stala platformou, která otevřela téma nejen Jak studovat na umělkyni na FaVU, ale jak studovat na brněnské FaVU jako takové.

[Níže uveřejňuji nezkrácený komentovaný přepis diskuze; MB]

Diskuzi otevřel dotazník Zuzany Štefkové která se dlouhodobě zaměřuje na způsob vzdělávání na uměleckých vysokých školách a kromě toho, jak je téma genderu, feminismu, žen-umělkyň v historii umění prezentováno tamním studentům/kám, ve své práci reflektuje např. poměr žen a můžu vůči institucionálnímu složení fakulty či školy.

O její práci jsem obsáhleji psala např. v rámci článku Kulatý stůl nejen Martiny Pachmanové, Za sametovou oponou: Těla, jazyky, instituce, Art – Gender – Feminism, 21. 2. 2010 – viz 4. část diskuze.

Výchozími otázkami dotazníku Zuzany Štefkové byly:

1) Myslíte si, že hraje roli, zda je umělecký pedagog žena nebo muž? Pokud ano, jakou?
2) Setkali jste se během svého studia s (negativní nebo pozitivní) diskriminací ze strany pedagoga/žky na základě rodu studenta/tky? Pokud ano, zkuste uvést příklad.
3) Myslíte si, že je umění posuzováno pedagogy bez ohledu na rod studenta/tky? Pokud podle Vás hraje tento aspekt při posuzování díla roli, zkuste uvést příklad.
4) Proč podle Vás působí na vysokých uměleckých školách (a zvláště v tradičních disciplínách volného umění relativně málo žen-pedagožek? Mělo by se to změnit?
5) Máte pocit, že je Vám v rámci výuky poskytován dostatek informací o genderových aspektech (v) umění?

Umělecký pedagog nebo umělecká pedagožka?

Dotazník Zuzany Štefkové výrazně napomohl k velmi otevřené osobní diskuzi mezi všemi zúčastněnými. Především studentky FaVU získaly prostor, kde mohly naplno sdělit své zkušenosti s dosavadním studiem na vysoké škole. A nutno předeslat, že jejich zkušenosti nebyly zrovna pozitivního charakteru.

Ve svých odpovědích studentky reflektovaly patriarchální projev moci, který pociťují z některých vedoucích ateliérů. Pokračovaly, že hlas jejich pedagogů je kolikrát více slyšen už jen proto, že je jejich mnohem více než žen-pedagožek na FaVU a rovněž, že udržují vazby s ostatními svými mužskými kolegy.

Pokud si klademe otázku, kolik žen působí na brněnské FaVU, pak z 15 ateliérů vede žena pouze dva a to Ateliér tělového designu: Jana Preková a Ateliér grafiky: Margita Titlová-Ylovsky. Z víceméně 15 odborných asistentů ve všech ateliérech zastávají post odborných asistentek jen 4 ženy: Karolína Kohoutková (Ateliér tělového designu), Dagmar Hejduková (Ateliér grafického designu, který vede Václav Houf); Veronika Klímová (zástupkyně vedoucího Jiřího H. Kocmana v Ateliéru papír a kniha) a Jeniffer Helia de Felice (Ateliér performance, který vede Tomáš Rulller).

Ostatní ateliéry pak vedou muži: Tomáš Lahoda, Martin Meiner, Petr Kvíčala (3 Ateliéry malířství); Michal Gabriel a Jan Ambrůz (2 Ateliéry sochařství); Vladimír Merta (Ateliér enviroment); Václav Stratil (Ateliér intermédia); Jiří Ptáček a Jesper James Alvaer (Ateliér video) a Richard Fajnor (Ateliér multimédií).

Více žen na odborných postech na FaVU působí jen na Katedře teorií a dějin umění: Kaliopi Chamonikola, Barbora Lungová, Edita Mišíková, Pavel Ondračka, Lucie Pargačová, Jan Sedlák, Petr Spielmann, Jana Spoustová a Lenka Sýkorová.

Poměr studentek a studentů na FaVU je víceméně vyvážený, přesto je zřejmé, že studentky musí častěji volit pedagoga muže jako svého vedoucího, neboť kromě jedné ženy jako vedoucí ateliéru nemají na výběr – tj. za předpokladu, že by chtěly dát přednost ženě z důvodu očekávání určité spřízněnosti.

V diskuzi také zazněl názor, že pakliže je v určité instituci mocenský vliv více v rukou mužů, může pak tento stav napomáhat tomu, že některá důležitá jednání se pozvolna přesouvají k řešení tzv. mimo pracovní dobu, kdy pak mají větší rozhodující vliv opět muži, protože ženy se zpravidla těchto meetingů nemohou účastnit např. z důvodu rodinných závazků. [MB]

Kaliopi Chamonikola glosovala, že proto je mnohem lepší, když je poměr žen a mužů v rozhodujících strukturách co nejvyváženější, protože tento faktor pak může příznivě napomoci k rozhodnutí ostatních žen, které mají z nejrůznějších pohnutek sklon tendovat k defenzivní roli z důvodu, že ve společnosti s převahou mužů nabývají pocitu, že by se stejně neprosadily a jejich hlas by taktéž nebyl slyšen.

Tomáš Ruller spolu s Jiřím Ptáčkem hovořili i o tom, že nyní probíhají na uměleckých vysokých školách konkurzy a je tedy dán prostor, aby se silná generace umělkyň, které dostudovaly a etablovaly se na umělecké scéně v devadesátých letech dostaly ke slovu.

Ruller ale podotkl, že v době kdy zastával na FaVU funkci děkana si uvědomil nepoměr zaměstnaných žen a mužů a poskytl více prostor umělkyním. Bohužel později – po změně děkana tyto umělkyně odešly…

„Dokud nebude dán požadavek typu musíme mít zhruba 50 % žen a 50 % mužů, nebudeme je hledat,“ komentovala Kaliopi Chamonikola.

Jiří Ptáček pokračoval slovy, že nerovné zastoupení je rovněž generačním problémem; neboť v minulosti byly mnohem tvrdší podmínky v uplatnění žen-umělkyň, a tak bylo mnoho z nich nuceno obětovat uměleckou kariéru, pokud se rozhodly mít děti. [MB]

Toto stereotypní očekávání se dostává ke slovu i dnes, když mnozí muži na významných postech nechtějí zaměstnávat ženy z důvodu, že by mohla chtít děti, anebo ji proto neberou jako rovnocennou pracovní kolegyni. [MB]

Tomuhle vnímání nahrává to, že „kolektivy mužů např. na uměleckých školách kolikrát volně kopírují pravidla jakéhosi bratrstva, do kterého nezapadají otázky mateřství, protože historicky se v bratrstvech otázky manželských svazků a dětí neřešily. Jedinou ženou byla v přeneseném významu církev, což v je rovině institucí Alma Mater.“, dodal jeden ze studentů.

Student na druhé straně pokračoval slovy, že pokud se žena rozhodne dělat umění nebo vědu, pak to není typ práce, který by měl dánu přesnou pracovní dobu a že kolikrát opravdu nelze stát o ženu-matku, která má závazky a nemůže se tak vědě/umění naplno věnovat.

Osobně bych [MB] bych ale k tomuto zkreslenému názoru dodala následující: Podle mého názoru jde o alibismus, který si může dovolit pronést muž kvůli tomu, že je muž a není stresován pocity, že by chtěl dítě a vedle toho by chtěl být úspěšným ve své profesi. Diskuze by neměla být nastavena tak, že si žena musí tzv. vybrat buď dítě nebo umění/věda. Pokud muži nemohou být „těhotní“, pak je více než jasné, že tento stav tzv. zbyde na ženy a ty by neměly být trestány za to, že ony těhotné být mohou nebo chtějí. Nehledě na tom, že muži nejsou nijak trestáni za svou sexualitu. Nikdo jim neříká, vyberte si sex nebo umění/vědu. Navíc pokud člověk začne skutečně zkoumat potřeby vědců/umělců mužů, zjistí, že ani oni nevyznávají práci non stop, že i oni chtějí být se svými dětmi a rodinami. Viz např. projekty Národního kontaktního centra – ženy a věda, které mapovaly potřeby vědkyň a vědců.

Sexistické poznámky jako projev diskriminace

Kaliopi Chamonikola v diskuzi mimo jiné zmínila, že někdy mohou studentky dokonce těžit ze situace, kdy vedoucími ateliérů jsou muži, neboť s nimi mohou navázat podobný vztah, jaký mají se svými otci… Tuto hypotézu ovšem studentky radikálně popřely.

Studentky FaVU naopak velmi detailně popisovaly situace, ve kterých jim rozhodně nepomohlo, že jejich vedoucími je pedagog-muž. Naopak tento stav vedl k sexismům, které někteří z nich pronášely na adresu studentek.

Bylo více než sympatické, že diskutující studentky podpořil Jiří Ptáček, který na FaVU působí rovněž jako jeden z vedoucích (Ateliér videa). Jiří Ptáček souhlasil, že skutečně na půdě FaVU dochází k sexismům, které rozhodně nejsou tolerovatelné. Zvláště když jsou sexistickými poznámkami komentovány klauzury a obhajoby diplomových prací samotných studentek. Naopak nabádal studentky, aby si tyto negativní zkušenosti nenechávaly pro sebe, aby se nebály více upozornit na tyto nekalé praktiky. Nástrojem řešení může být podle Jiřího Ptáčka např. kárná komise, která na FaVU existuje.

Je evidentní, že tím, že studentka na situaci písemně upozorní, poskytuje „agresorovi“ určitou moc, aby ji tento krok zpětně „osladil“, ale Jiří Ptáček nesouhlasí. „Ano, lidé z komise skutečně mohou tento dopis zprvu smést ze stolu, ale když uvidí, že se nejedná o ojedinělou stížnost, ale několikátou v řadě, začnou se tím dřív nebo později zabývat,“ řekl například Ptáček.

Diskuzi byl přítomný také Tomáš Ruller (Ateliér performance), který taktéž tyto praktiky některých svých kolegů potvrdil. Ruller ovšem podotkl, že si jednou sám stěžoval coby pedagog, ale ani v tomto případě jeho stížnost nebyla děkanem nijak řešena. Přesto i on podpořil studentky, aby o těchto zkušenostech nemlčely.

„Nelze dělat úzus z něčeho, co překračuje hranice. Musí se nastolit nové hranice a limity…“, zaznělo mezi diskutujícími.

Studentkám FaVU také právem vadí, když jsou jejich práce hodnoceny a komentovány především na základě jejich pohlaví – např. výroky typu „je to holka, tak jí to dejme“ počítají s naprosto nemístným předpokladem ženské umělecké méněcennosti. Když vedoucí tzv. zkouší, co všechno vydrží….

Posuzování děl na základě pohlaví umělce/kyně

Předchozí debata posunula diskuzi k tématu, do jaké míry je důležité, zda dílo vytvořila žena nebo muž.

Zuzana Štefková tuto část diskuze doprovodila příkladem díla Marie-Denise Villers (1774-1821): Constance Charpentier (1801).

Francouzská malířka Marie-Denise Villers byla žačkou Jacques-Louise Davida a její dílo bylo v historii dlouhou dobu připisováno právě jemu. A na základě statutu, že jde o obraz J.-L. Davida byla malba Constance Charpentier náležitě adorována. Jakmile ale došlo v padesátých letech 20. století k re-atribuci malířce Villers; vše co bylo doposud oceňováno začalo být označováno jako neoriginální manýra, příliš ženské, dekorativní atd.

Lenka Vráblíková se svým příspěvkem posunula k artefaktům, které problematizují tělesnost ženy atd. Jako příklad uváděla „dílo z vložek“, které může být zavrženo z důvodu, že jej vytvořila žena, ale pakliže by jej vytvořil muž, bude kritiky/čkami bráno na milost a rázem se na něm najde něco zajímavého…

Já osobně [MB] jsem názoru, že fakt, zda dílo vytvořil umělec nebo umělkyně by neměl markantně měnit úsudek kritiků a kritiček. A neřekla bych, že informace o pohlaví autora/ky je pro interpretaci díla stěžejní či nezbytná. Nicméně respektuji názor Kaliopi Chamonikoly, která podotkla, že podle ní je naopak důležitá informace o pohlaví umělce/kyně zvláště u děl, které nějakým způsobem zpracovávají a problematizují aspekty tělesnosti.

Vyučování dějin umění na FaVU

Studenti/ky se detailně věnovali/ly také otázce, jak jsou na fakultě přednášeny dějiny umění. Řada z nich hovořila o tom, že podle jejich názoru, historie umění není v takové míře potřeba, protože každého/dou umělce/kyni na základě otázek vlastní tvorby zajímá něco jiného a tudíž pro ně není směrodatné či užitečné téma např. Rembranta.

Kaliopi Chamonikola ale kontrovala, že jednou jde o uměleckou školu a že se studenti/tky měli/ly orientovat v historii dějin umění a výčet např. 5 barokních umělců je skutečně základní. S tím se dá souhlasit, protože umělec/kyně by měl mít povědomí o svých předchůdcích/kyních. A to, že každý/á umělec/kyně pro svou tvorbu studuje něco nebo někoho jiného, už je otázkou samostudia, neboť škola nemůže nikdy obsáhnout vše.

Studenti/ky ale odpovídali/ly, že možná není důležité se učit o barokních umělcích, protože nikdy přednášky neobsáhnou vše, když dějiny umění ze své časové podstaty narůstají. Navíc řada z nich se z historií umění setkala v rámci středoškolského studia, a tak jsou pro ně stávající přehledy zbytečné. Oproti tomu by více uvítali/ly prostor pro aktuální současné teorie umění – např. feminismus nebo queer teorii a další.

Studenti/ky rovněž polemizovali/ly o tom, nakolik je pro ně důležité, aby se učili/ly i o umělkyních v lineárních přehledech dějin umění, v nichž bývají kolikrát zcela nereflektovány. Dá se říci, že v této oblasti studenti/ky byli/ly za jedno, že to důležité je, ale více než „nalít tzv. 5 jmen umělkyň do každé epochy“, by uvítali /ly přednášky, které by problematiku žen-umělkyň rozebíraly více hloubky s dalšími souvislostmi. Bohužel tato varianta může mít úskalí, že si tyto přednášky zapíší jen nadšenci/kyně – zájemci/kyně, kteří už mají tuto problematiku sami/y načteno.

Jeden ze studentů přišel se zajímavým konceptem, přičemž by první rok studia uměnovědných oborů byl pro všechny studenty/ky – tzn. budoucí umělce/kyně, historiky/čky atd. společný a více teoretický a otevřený na základě multidisciplinárních přesahů do dalších oborů jako je např. sociologie, psychologie, filozofie ad.

Tento koncept je jistě zajímavý, otázkou je, zda je v intencích jedné instituce měnit celý stávající systém. A zda dosavadní systém je na tolik špatný a nevyhovující, jak se jinde diskutující věnoval.

Řekla bych a nejen já, že problém netkví v tom, zda je jsou informačně přednášeny dějiny umění dostatečně, ale v tom, že jde spíše o to, naučit studenty/ky určitému způsobu myšlení a pak je zcela druhotné, učí-li se metodu, pohled na umění na bázi barokního nebo současného umění.

Kaliopi Chamonikola tuto část diskuze uzavřela slovy, že jí osobně se nezdá, že by tak velkým problémem byla výuka dějin umění na FaVU, která trvá pouze dva semestry za celé studium, ale že mnohem více sporných věcí shledává v otázce ateliérů a studenti/ky by se měli/ly mnohem více zapojovat a diskutovat o tom, jak by si představovali/ly především provoz samotných ateliérů.

Naopak by bylo mnohem důležitější a zajímavější, kdyby jednotlivé ateliéry nebyly tolik uzavřeny, ale kdy by bylo běžnou praxí, že student/ka by během celého vysokoškolského studia automaticky prošel více ateliéry.

Výuka FaVU ještě jednou…

Na závěr celé diskuze se vzájemný dialog mezi vyučujícími a studenty/kami vrátil k některým aspektům vzdělávání.

Jiří Ptáček pronesl např. zajímavý názor, že instituce FaVU není od toho, aby své studenty/tky učila pouze tomu, jak co nejlépe malovat obrazy, aby umělci/kyně po absolutoriu mohli/ly prodávat svá díla jako na běžícím pásu… Cíl vzdělávacího mechanismu FaVU vidí Ptáček především v tom, že škola má studujícím poskytnout prostor k načerpání znalostí, zkušeností a také jim má klást i určité překážky, díky nímž si student/ka ujasní, zda i na dále chce být oním umělcem/kyní; (někdy totiž může jít pouze o mladistvý ideál získaný během předchozího středoškolského studia). Škola podle J. Ptáčka nebo K. Chamonikoly má být především cestou…

Nutno ale dodat, že oba souhlasili, že překážky typu sexistických poznámek jiných kolegů na adresu studentek na mysli rozhodně neměli.

Pokud bych se nyní ještě vrátila k prvotní otázce Lenky Vráblíkové Jak studovat na umělkyni? Pak jistým řešením, dle mého názoru [MB], by pro FaVU bylo, kdyby se nastolily jasná pravidla. Samotná Vráblíková jinde poznamenala, že to, že se FaVU tváří jako instituce, kde nejsou pravidla, protože umění je ve své podstatě nespoutatelné pravidly a nařízeními, nutně neznamená, že FaVU žádnou strategii a „vnitřní zákony“ nemá.

Musím říci, že poněkud nerozumím tomu, zda známkou uměleckosti či originality je nutně fakt, že FaVU působí jako hodně neuklizený squatt; že některým studentům/tkám jsou k tvorbě poskytovány dosti nevyhovující prostory, protože i v této otázce jde o jistý autoritativní boj atd.

Myslím si, že i FaVU je ve své podstatě akademickou půdou, neboť student/ka získává naprosto regulérní diplom vysokoškolského studia, a tak by ji prospělo, kdyby se začala chovat více jako jiné akademické instituce. Nejde mi o export puritánství, ale např. už jen to, že na jiných univerzitách je naprostou samozřejmostí, že přednášející své studenty/ky nazývají kolegy/gyněmi výrazně napomáhá k férovějšímu prostředí. Když vás totiž někdo od počátku nazývá svou kolegyní, těžko se z této hranice sníží k sexistickým poznámkám typu, že dílo máte známkou na tři, ale svá ňadra na jedna atd.

O trochu více pravidel, o trochu méně nezřízené svobody instituci, která mnohými aspekty ukazuje, že vlastně neví, co se získanou svobodou dál…

Autorka textu: Michala Barnová