Následující texty vznikly k výstavě Jemně perlivá, která proběhla z iniciativy otevřené umělecké skupiny FErUM na podzim roku 2008 v Ústí nad Labem. Více o samotném projektu zde: FErUM 2008-2009.
***
Jemně perlivá [úvodní text od umělkyně Zdeňky Řezbové]
Je léto, sedíme s Darinou na zahrádce jedné pražské kavárny, rozebíráme své příběhy a plánujeme co dál. Také se to točí kolem výstavy v Ústí a přemýšlíme o názvu. V tom letním horku vezmu do ruky sklenici před sebou, zadívám se na Darinu [Hlinkovou] a řeknu: “Co třeba Jemně perlivá?”
Tak máme název, žádnou koncepci a víme jen, že to bude takové malé setkání Brna a Ústí. Píšeme si s Martinem [Kolářem] a ten říká, že má pár tipů. Setkáváme se, probíráme a prohlížíme, co se nám sešlo. Řeším, zda se ztotožnuji s tím, že tam budou vystavovat pouze ženy. Nakonec to ale nechávám stranou a dívám se, zda nám z toho co máme může vyjít nějaká linie, která by ty věci spojovala nebo naopak nechávala vyznít v kontrastu. Je to zmatené a každou chvíli probleskují jiné linky. Některá díla se mi dokonce “nelíbí”. Jsou jaksi v rozporu s mým chápáním genderu nebo feminismu nebo jak si to pojmenujeme. Nad tím se ale nakonec zastavím.
Dobře, pojďme to opravdu vystavit vedle sebe, proti sobě a zjistit zda to rezonuje, povídá si to, nebo si to odporuje. Díla, která uvidíte jsou tedy mini-náhledem toho, jak může tvořit současná žena-umělkyně. Některá díla odkazují k již dávno vyřešenému (?) esencialismu, jiná jsou osobní intimní výpovědí, další zařazujeme k ženskému snad opravdu jen proto, že věříme, že bytost stojící před námi je pohlavím žena. Možná to někoho naštve a bude se dožadovat odpovědi na to, jak to tedy je?
Jedinou odpověd, kterou v tuto chvíli nabízíme je, neberte výstavu FErUM jako pokus o odpověd. Ale spíše jako prostor pro otázky. Vždyt to, co máte před sebou je jenom umění, jen trochu lechtivé jemné šumění bublinek.
Šumění, které se zintenzivní pokud budete opravdu potichu a přiložíte ucho až k samému hrdlu láhve či sklenice. Pak je to skoro zvuk peřejí, zvuk vody překotně se deroucí a přepadávající přes kameny. Zvuk, který kameny jemně a nenápadně obemílá a přesouvá. Nebojte se tedy vlastního znepokojení a vydejte se na návštěvu do těch běžných a banálních prostor.
Nechte se zase jednou zavést do kuchyně, k utěrkám a záclonám. Umělkyně Vás ale vezmou i k sobě, a pokud budete chtít tak i dovnitř sebe. Nezdráhejte se a nechte se prostě osvěžit jemně perlivou. Jen si dejte si pozor na bubliny, co vám můžou vlítnout až do nosu. A jestli vás to nebere? Pak to prostě nechte vyšumět. Všechny scénáře jsou povoleny.
Komentář k textu Zdeňky Řezbové: Myslím si, že samotnému textu ublížily některé poněkud nešťastně zvolené fráze. “Vždyt to, co máte před sebou je jenom umění, jen trochu lechtivé jemné šumění bublinek.”; “A jestli vás to nebere? Pak to prostě nechte vyšuměť”. Pokud se nad nimi blíže zamyslíme, mohou nás vést k názoru, že je svízelné nazývat díla umělkyň jen jako umění k vyšumnění… Něco, co je nevážné, jako bublinky v minerálce, přičemž umělkyně svá díla vystavují ve vší vážnosti a jsem názoru, že rozhodně pro ně znamenají mnohem více než nápojové bublinky. Nehledě na důležitý fakt, že pakliže se prezentují v úvodním textu muži-umělci, pak rozhodně své umění neprezentují nijak nevážně jako nějaké bublinky. Proto bych svůj komentář uzavřela slovy, že bychom měli/ly více reflektovat i sekundární konotace jakýchkoliv prezentujích textů.
[Úvodní text od Michaly Barnové]
Jemně perlivá je vlastně dvojznačným pojmenováním. Může pro nás znamenat negativní asociace v podobě nevhodné poznámky či výroku nebo nás naopak může vést k přemýšlení o jemnosti a nepatrných detailech a nuancích.
Ačkoliv tuto výstavu pořádá volná umělecká skupina FErUM, která se ve své tvorbě věnuje i feministickým a genderovým otázkám, neznamená to, že je automaticky ve svých dílech reflektují i všechny ostatní vystavující umělkyně.
Pokud na něco budeme nazírat feministicky a reflektovat genderové role; tedy role, které nám na základě našeho pohlaví, přisuzuje společnost; jedná se vždy o jednu z mnoha interpretací. Proto bych nerada, aby divák/čka výstavy automaticky přisuzoval/a genderové interpretaci významnější prostor…
Ano, nad Pečícími papíry Jitky Géringové nebo asamblážemi Terezy Chaloupkové nás to může vést k něčemu, co je tradičně přisuzováno ženám. Ale myslím si, že perlivost, bublání děl na této výstavy je právě v tom snažit se vidět a vnímat i něco jiného než akt pečení nebo práci s vyšívacími přízemi a látkami právě ženou.
Ostatně proč by nemohl vystavit Pečící papíry Jitky Géringové či asambláže Terezy Chaloupkové umělec-muž? Polibek na sklo Zdeňky Řezbové či Morava Lucie Marčokové, může být taktéž i mužskou záležitostí.
Nehledejme rovnítko mezi pohlavím umělkyň a jejich tvorbou. Pakliže bychom se totiž s touto rovnicí spokojili/ly, patrně bychom zaperlili/ly jen v té jedné negativní rovině. Přitom by nám ostatní mnohem zajímavější aspekty a promluvy vystavených děl zůstaly utajeny.
***
Následují texty, které se věnují jednotlivým vystaveným dílům. Autorkou veškerých textů je Michala Barnová. “Medailony” jsou doplněny fotodokumentací, kterou poskytly samy umělkyně a je tedy jejich majetkem, na který se vztahují autorská práva.
ZDEŇKA ŘEZBOVÁ (*1981)
Cyklus 5 sítotisků I can’t breathe here (Nemohu zde dýchat) vznikl v rámci čtyřměsíční studijní stáže v Canterbury v roce 2006.
Umělkyně v tomto cyklu zaznamenala akci, kdy rty spolu s celým obličejem přikládá na průhledné sklo. Polibek přes sklo, podle její osobní výpovědi, odkazuje na jisté pocity smutku, jež pramení z osamělosti a “vykořeněnosti” v zahraničí.
Ústa zde vystupují jako prostředek k navázání komunikace; předávají sdělení o sobě samé.
Zajímavá je i samotná technika sítotisku, která svým provedením může v myslích diváků/ček automaticky vyvolávat portréty černochů/šek. Myslím si, že tato konotace může být k tématu cyklu Řezbové blízká, neboť černoši/šky kolikrát i ve vlastní zemi zažívají pocity osamělosti díky odlišné barvě kůže.
Pokud se na cyklus umělkyně budeme dívat především jako na komunikační gestickou akci se sklem, můžeme si vzpomenout na akci českého umělce Jiřího Kovandy (*1953), jenž v roce 2007 v londýnské Tate Modern uskutečnil akci Kissing Through Glass (Líbaní přes sklo). V rámci této akce Kovanda v galerii instaloval vývěsku o možnosti polibku s ním. Reakce přicházejících byly zároveň natáčeny.
Zpět k Zdeňce Řezbové; její motiv úst-rtů se v akcentující podobě objevuje i v jiných dílech. V portrétech […] Nevertheless I love you (Přesto Tě miluji, papír, rtěnka, 2006) Řezbová vystavěla věrné portréty pouze pomocí svých červeně namalovaných rtů. “Vylíbávání” obličejů je provedeno s velkou pečlivostí. K emocím nás vede i samotný název děl, přesto mezi portréty a jejich názvem cítím jakousi propast, která mne vede spíše k ironii či polibku smrti u Bin Ladena.
Odtud reflektuji umělčin zájem o motiv rtů, polibku, který v některých dílech akcentuje, čímž se jindy banální věc stává nositelem poselství, které je až piktogramově srozumitelné všem bez ohledu národnosti.
TEREZA CHALOUPKOVÁ (*1983)
V době, kdy i pomocí fotografií “rekonstruujeme” historické milníky a osudy lidí, kteří je zažili, uchopuje Tereza Chaloupková fenomén rodinných fotografií citlivým, byť zároveň destruktivním způsobem. Umělkyně se snaží znovu vyprávět příběh, okamžiky, které i přes svou pomíjivost byly staticky zachyceny fotoaparátem.
Pro sebe je vlastně vypráví poprvé, neboť jak sama říká, fotografie našla v šuplíku babičky a mnohé z jejich tváří ani neznala. Postavy vystřihuje, vytrhává z černobílého prostoru, aby je znovu zasadila do prostoru jiného, do prostoru, v němž se umělkyně orientuje.
Nový svět, nový vztah je založen na propojení postav s textilními materiály, které Tereze Chaloupkové nejsou cizí. Důsledně si vybírá materiály, ke kterým má jistou citovou vazbu.
Např. mezi přetvořenými fotkami jí neznámých lidí, vybírá fotografie i se sebou samou, s rodiči a prarodiči, aby je zasadila do prostoru své minulosti. “Svůj svět” buduje např. pomocí balícího papíru, jež si pamatuje od babičky, kousky záclon, ubrusů, či potahy na gauče.
Oproti prchavým černobílým okamžikům záměrně provádí nevratné zásahy, které jsou jejich kontrastem. Skrze důvěrně známé papírové a textilní materiály scénu oživuje, zhmotňuje. Najednou si dle svých slov na to může i šáhnout.
Co se týče prvotního černobílého prostoru fotografií, pracuje Tereza Chaloupková s fotkami, které zachycují obyčejné okamžiky. Nicméně v jejich obyčejnosti vidí umělkyně důležitý rys podstatnosti, která je, nebo může být, pro člověka dále určující. Podstatnost, jež přesahuje prostor její rodiny a jejich známých a je tudíž pro ostatní diváky/čky srozumitelná či obdobná. Proto se umělkyně věnuje i rekonstrukci vztahů a vazeb. Tuto reflexi můžeme např. vidět v jakémsi obšívání figur barevnými nitěmi. Na některých asamblážích jsou postavy přímo propojeny nití jedné barvy nebo mají oděv ze stejného materiálu.
Díky tomu, že se dnes rodinná alba více uchovávají v elektronické podobě, mizí určitý rituál v podobě lepení fotografií do alb, jenž také vedl k dalším kreativním činnostem – např. krasopisné zaznamenání historek apod. “Album” Terezy Chaloupkové tyto rituály originálním způsobem, ačkoliv s destrukčními základy, oživuje a činí je hmatatelnými pro další prohlížející.
JITKA GÉRINGOVÁ (*1969)
Jitka Géringová je na této výstavě zastoupena souborem Pečících papírů (1997). Umělkyně samotné papíry nijak nearanžuje a ani záměrně nevytváří, neboť stopy vznikají v rámci samotného pečení. Zřetelné linie, které působí jako svébytný ornamentální systém, vznikají v rámci potírání pečiva rozšlehaným vejcem. Nezáměrným kresebným nástrojem je zde mašlovačka.
Pokud se na soubor budeme dívat genderovou optikou, napadne nás rituál běžných činností, který byl a stále je tradičně přisuzován ženám.
Tyto otázky nejsou umělkyni cizí, protože je zpracovává i v dalších svých dílech. Od roku 1995 např. začaly vznikat kresby těstem, které nanášela na plátno, papír, ale též na utěrky či ubrusy. Vzniklý obraz pak doslova upekla nebo jej nechala zaschnout. Géringová tak duchampovsky přenáší každodenní věci do sféry umění, což ostatně činí i dnes. Sama k tomu dodává, že pouze převádí denní činnosti do jiné – umělecké formy, která je pro ni tak samozřejmá jako pečení koláčů.
Vzpomeňme ještě soubor Dečky, krajky, ozdoby z roku 2000, tehdy na plátno precizně malovala krajky, různé ornamenty deček cukrovou polevou. Opět se dotýká ručních prací, které jsou přisuzovány ženám.
Tvorba Géringové nás může vést i k přemýšlení o samotném jídle, o tom jak vzniká, jak jej chápeme. Kdysi byla příprava jídla, pečení bábovek sváteční činností, u jejichž konzumace se pak scházela celá rodina. Dnes nám tento rys svátečnosti, pokud o něj stojíme, kazí fastfoodové řetězce a celková globalizace přípravy a konzumace jídla.
Géringová se v papírech na pečení jako by vrací k rysům svátečnosti a povyšuje je do sféry umění. V této souvislosti mě napadá i stereotypní vnímání aktu vaření či pečení u ženy a muže. Zpravidla žena se tradičně / z nutnosti (!) věnuje každodenním jídlům, po kterých kromě finálních produktů nic nezbylo. Zatímco vařívá-li muž, jeho činnost je chválena a nezřídka svátostně focena. Tento stereotyp hojně podporují i pořady o vaření, v nichž se jako génius přes pečení a vaření prezentuje právě muž.
MICHAELA SPRUŽINOVÁ (*1983)
Umělkyně zde vystavuje laminátový cyklus nazvaný Morava (2007). Laminát dále dotváří rytím a dokreslováním jelenů a florálních dekorativních motivů.
Michaela Spružinová říká, že k práci se dřevitými materiály ji přivedl otec tramp, a také její zaujetí turistickými známkami.
Když zvážím umělčino osobní rodinné východisko k této tvorbě, můžeme v Moravě na pozadí cítit jakousi komunikaci se svým otcem, vzpomínání na společná dřívější léta. Autorka také vtipně transformuje známá zvířata jelenů, která si asi hodně lidí vybaví jako porcelánový inventář z poliček našich rodičů, jenž získali mnohdy jako svatební dar nebo až kýčovité krajinky obrazů na stěnách ložnic a obývacích pokojů našich babiček a dědečků.
Dnes, když dáme někomu jeleny, jsme spíše obviněni z nevkusu a kýče. Umělkyně si hraje i s těmito asociacemi a určitým způsobem kýčovitost zmiňuje v podobě obloučkového rámování některých laminátů. Možná kýčovitost je, dle mého soudu, potlačená jednobarevným kresebným laděním jelenů, ačkoliv dekorativní prvky nás k myšlenkám kýče vedou zpět.
U těchto dekorativních prvků je zajímavá jejich recepce. Pokud na ně budeme nazírat dnešním pohledem, může nás napadnout všudy přítomný florální dekor, který dává ráz mnoha věcem dnešního designu. Na druhé straně ve své podobě srdíček apod. mohou být připomínkou lidové tvorby či malířských válečků, kterými hojně vymalovávali rodiče a prarodiče své příbytky.
Každopádně v případě Spružinové jde o vtipný a originální uchopení “jelenového fenoménu”.
DARINA HLINKOVÁ (*1984)
“Cyklus Budapešť (2008) je inspirován nesplněným snem mé matky, která chtěla ve svých dvaceti letech jet s kamarádkou stopem do Budapešti. Vzala jsem tedy její fotografie z té doby a přenesla je do prostředí jednoho budapešťského domu, kde jsem bydlela během mého pobytu.”
Darina Hlinková se ve své tvorbě zabývá hlavně fotografií. Hojně fotí i módní fotografii. A právě z ní některá formální východiska používá i v cyklu Budapešť. Obvykle jednu postavu na módní fotce akcentuje objektivem tak, že figura získává ostré kontury, čímž je z původního prostoru vyčleňována; nakonec nás to vede až ke koláži.
Kolážovitý způsob finální fotografie nejvíce rozvíjí umělkyně v Budapešti, kde tato technika přirozeně vyplývá ze samotného vymezení projektu. Nicméně důležitější než forma, je téma cyklu.
Umělkyně svým souborem plní matce jedno z přání. Citlivě vybírá pouze fotky, na nichž je její matka sama. Fotografie autorka různě naklání a točí, čímž nastává i komunikace s dívajícími se.
Najednou máme pocit, že nás matka úsměvem zdraví z balkónu maďarského domu, nebo jde před námi po schodišti. Černobílý prostor fotky se eliminuje a žena “přirozeně” proplouvá do barevného prostoru.
Matce se Darina Hlinková věnuje i ve svých dalších projektech. Např. ve fotocyklu Doteky (2006) zkoumá její nový život, který je ve znamení vyrovnání se se závažnou nemocí. Osobní příběh žen své rodiny zkoumá i ve videoprojektu Vlasy (2007).
Myslím si, že zájem autorky vyprávět příběh své rodiny, zaznamenat důležité rodinné okamžiky, přání je zajímavou sondou do jejich života. Můžeme se ptát, proč tužba nebyla nikdy naplněna, co vše by jí muselo být obětováno, co vše se stalo v životě jedné ženy…
Tyto otázky nás mohou přivést k dokumentům Olgy Sommerové nebo Pavly Frýdlové, která je mezinárodní koordinátorkou projektu Paměť žen, jenž zkoumá každodenní život, životní zkušenosti a názory tří generací žen, metodou biografického výzkumu a oral-history. Součástí výzkumu je i mapování dobových fotografií.
Cyklus Budapešť nám na některé otázky projektu může odpovědět ve své vizuální podobě, pakliže budeme sledovat příběh z Budapešti…
EVA MRÁZIKOVÁ (1976)
Hojné vykreslování ornamentů v kresbách barevnými fixy Evy Mrázikové nás asi nejdříve navede k designu 70., 80. let 20. století, když tento ornament zobrazuje ve funkci tapet a celkově retro interiér doplňuje o nábytkové solitéry. Jinde ovšem ornament nechává volně proplouvat nedefinovaným prostorem. Zde už se posouváme od retro stylu do současnosti, neboť ornament je propojován s dalšími vlivy. Např. anglickými frázemi typu: Oh God I miss you; something inside me nebo can you forgive me. Vážnější význam těchto promluv je ovšem jaksi znevažován – až zesměšňován jejich typografickým pojetím, když Mráziková písmenka do detailu vybarvuje, dekoruje apod. Pak se tyto fráze spíše mění ve vulgární reklamní slogany či neonové nápisy.
Ostatně i v kresbách objevující se postavy jsou často karikovány – např. žena plivající / zvracející či krvácející z úst nás vede k jisté nadsázce nebo k černému humoru. Tento dojem pak umocňují syrové umělé barvy, které jsou typické pro techniku fixem či přítomnost ornamentu, do něhož se proměňují vlasy a tělní tekutiny z úst.
Nebo torzální tělo ženy, která je “napájena” pramenem či kmenem života (?) v divné ornamentální / pralesní krajině nás vede k určitým genderovým stereotypům – zdůrazněné nehty na rukou, živelný pramen a další. Mráziková si tak pohrává i s těmito myšlenkami a nutí diváka/čku k aktivní mentální činnosti a hlavně ke schopnosti orientace v prostorech jejich kreseb.
Zajímavou hříčkou pro diváka/čku je i kresba se samotným názvem Oh God I miss you, kdy podle ornamentálních nuancí si můžeme všimnout, že nejde o transcendentální atmosféru, kterou tradičně spojujeme s nebem a bohem, ale spíše o podmořskou sféru.
Podoba zvířete s lidskými rysy a opět s nápisem Oh God I miss you nás díky celkovému pojetí vede opět zpět k vtipu či směšnosti. Navíc kresba nejrůznějších rázných, energických čar, které nám mohou připomenout i dětskou kresbu, nás utvrzuje v tom, že přece jen nejde o nic vážného. Je pak na samotném diváku/čce, aby před kresbami zaujal/a stanovisko buď v poloze vtipu, černého humoru, anebo v poloze naléhavosti, která je svou drsností a břitkostí stupňována.
Nicméně nejednoznačnost těchto jadrných kreseb nás spíše vede k pomyslnému středu, než k vyhraněnému polaritnímu názoru, což je právě u kreseb Mrázikové velmi zajímavé a poutavé.
LUCIE MARČOKOVÁ (*?)
Akvarelům Lucie Marčokové dominují ženské postavy a snový až mystický prostor vystavěný na tónové intenzitě barev, který umožňuje právě zvolená technika.
Postavy dívek jsou spíše typizovány a formálně jistým způsobem deformovány – např. nadměrně dlouhé řasy a oči nebo ústa v podobě paprskovitých pavučin. Důležitou roli má i samotná tuš, která vymezuje subtilnost dívek a dodává kresbám výsledný poněkud melancholický ráz.
Myslím si, že dívky Marčokové mají svou typikou hodně blízko např. k japonským animovaným filmům. V českém kontextu bych pak inspirační zdroj Marčokové hledala rozhodně v osobě malíře Josefa Bolfa (*1971).
S Bolfem mají Marčokové akvarely shodnou právě typiku tváří – dlouhé řasy, velké oči a celkovou subtilnost těl. Figury Marčokové stejně jako Bolfovy jsou v dramatickém mystickém prostoru zachyceny až se stoickým klidem. Tento rys nás může vést k příběhové sekvenci. Na tušové kresby tak můžeme nazírat jako na zastavená pole filmu – např. drak s hlavami dívek. Postavy spolu nijak nekomunikují, pakliže bychom komunikační prvek nehledali v magické paprskovité pavučině, která se v kresbách hojně objevuje.
Pavučinové sítě nás mohou v příběhu vést až ke strašidelným hororovým scénám – např. dívka s pavučinou místo úst a s další lidskou hlavou v ruce. Zde bychom v tomto tušovém prvku mohli vidět asociací právě s krví. Jinde naopak paprsčitá síť zastupuje energičnost pole, místa – dívka se zelenými rukavicemi, jejíž ruka se takového pole dotýká. Tušové síť dodává výjevu dramatičnost a dá se říci i pohyb, jenž je přirozený filmovému záznamu.
MICHAELA SPRUŽINOVÁ (*1983)
Umělkyně zde vystavuje laminátový cyklus nazvaný Morava (2007). Laminát dále dotváří rytím a dokreslováním jelenů a florálních dekorativních motivů.
Michaela Spružinová říká, že k práci se dřevitými materiály ji přivedl otec tramp, a také její zaujetí turistickými známkami.
Když zvážím umělčino osobní rodinné východisko k této tvorbě, můžeme v Moravě na pozadí cítit jakousi komunikaci se svým otcem, vzpomínání na společná dřívější léta. Autorka také vtipně transformuje známá zvířata jelenů, která si asi hodně lidí vybaví jako porcelánový inventář z poliček našich rodičů, jenž získali mnohdy jako svatební dar nebo až kýčovité krajinky obrazů na stěnách ložnic a obývacích pokojů našich babiček a dědečků.
Dnes, když dáme někomu jeleny, jsme spíše obviněni z nevkusu a kýče. Umělkyně si hraje i s těmito asociacemi a určitým způsobem kýčovitost zmiňuje v podobě obloučkového rámování některých laminátů. Možná kýčovitost je, dle mého soudu, potlačená jednobarevným kresebným laděním jelenů, ačkoliv dekorativní prvky nás k myšlenkám kýče vedou zpět.
U těchto dekorativních prvků je zajímavá jejich recepce. Pokud na ně budeme nazírat dnešním pohledem, může nás napadnout všudy přítomný florální dekor, který dává ráz mnoha věcem dnešního designu. Na druhé straně ve své podobě srdíček apod. mohou být připomínkou lidové tvorby či malířských válečků, kterými hojně vymalovávali rodiče a prarodiče své příbytky.
Každopádně v případě Spružinové jde o vtipný a originální uchopení „jelenového fenoménu“.