Daisy Mrazkova, Bez nazvu, 2007
Jsou umělecké prostředky závislé na věku? A předurčuje seniorský věk tvůrčí útlum nebo naopak podněcuje jeho vzestup? Odpovědí je aktuální výstava Grey gold v brněnském Domě umění, při níž se setkává devatenáct českých a slovenských umělkyň, které svou uměleckou dráhu začaly v poválečných padesátých a šedesátých letech. Výstava na tuzemské umělecké scéně poprvé otevírá fenomén věku a tabu stáří, a to nejen díky spolupráci se socioložkou Lucií Vidovićovou, s níž přinášíme rozhovor.
Jak vznikla Vaše spolupráce na této výstavě?
V roce 2011 mi psala jedna z kurátorek výstavy Vendula Fremlová a zmiňovala se o „babičkách” a o tom, jak jsou naprosto uchváceny tvorbou umělkyň, kterým je od pětašedesáti do devadesáti let. Oblast umění mi není vzdálena, navíc téma pozdní kreativity je jednou ze základních kapitol sociální gerontologie, stejně jako význam estetična pro kvalitu života ve stáří. Proto jsem nabídku ke spolupráci s velkým zájmem přijala.
Název Grey gold odkazuje k moudrosti, zralosti, jedinečnosti a hodnotám, které jsou oproti minulosti konečně připisovány též umělkyním tvořícím v seniorské životní etapě. Jak se liší obraz seniorky od obrazu seniora v českém prostředí a médiích?
Ve veřejném prostoru a také v médiích stále dominují muži, a to jak co do početního zastoupení, tak co do významu. I starší muži se zde objevují na základě svého profesního zařazení, jako významní herci, politici, akademici. Ženy jsou naopak ve veřejném a mediálním prostoru stále marginalizovány a jsou-li prezentovány, pak především v pečovatelských rolích. Profesní obraz starších žen v českém veřejném i mediálním prostoru chybí. Ale starší ženy se i „objektivně“ ve veřejném prostoru pohybují méně. Když jsem zpracovávala data ze sčítání lidu, tak v oblasti zaměstnání v kultuře sice co do počtu převažují ženy, ale ty s přechodem do důchodového věku najednou „ztrácí“ a podíl mužů profesně se stále angažujících v tomto oboru je až několikanásobně vyšší. Ale to je model známý i z jiných oblastí zaměstnanosti, zejména ve srovnání s evropským průměrem.
Ano, i z médií se obraz starší ženy vytrácí ještě dříve než po pětašedesátém věku. A navrací se do něj jaksi „za odměnu”, až se dožije devadesáti let. Pak už nám staré tělo „nevadí”. Umělkyně Eva Cisárová Mináriková nejen situaci seniorek glosuje slovy: „My seniori sme dozreté jablko a my to tajíme, že sme zostarli.”
A to ještě skupinu seniorek často zastupuje maximálně čtyřicetiletá žena, když propaguje výrobky proti vráskám a stáří. Profese, ale také třeba sexualita se ve vztahu k vyššímu věku žen z veřejného prostoru vytrácí. Pokud se díváme na rozložení věkové diskriminace a diskriminace na základě pohlaví, pak věk má tvar „fajfky”. Do třicítky je věková diskriminace u žen i mužů poměrně vysoká, následuje strmý pokles a s přibližující se padesátkou nastává opět lineární růst. V období mezi třicítkou a čtyřicítkou je riziko věkové diskriminace nižší, ale jen pro muže, pro ženy zůstává vysoké. Paradoxně riziko diskriminace kvůli pohlaví ale ve vyšším věku mizí, protože pohlaví už u člověka jako by nebylo důležité.
Milota Havránková, z cyklu Monogram MH, 2005
Během celého projektu jste umělkyně v jejich ateliérech navštěvovaly a vedly jste rozhovory o jejich životech a tvorbě vznikající v pokročilém věku. Ohromilo mě, kterak je jim společný optimistický přístup k životu a tvůrčí zaujetí. A to navzdory překážkám za dob socialismu v podobě minimálního zájmu o jejich dílo, ztížených možností veřejné prezentace nebo též tvorby do šuplíku v ústraní domova. Znamená to, že právě kreativní způsob života a myšlení poskytuje oázu v seniorské etapě?
Určitým způsobem nepochybně ano. Kreativitu můžeme definovat jako schopnost nacházet nová řešení i vyrovnávat se s nepřízněmi osudu. Když jsme postaveni před nějakou zkoušku a dokážeme se s ní kreativním způsobem vyrovnat, tak nás to posouvá a učí. Také schopnost učení je něco, co jde proti stereotypům, podle kterých už se ve stáří nic nového učit nedá. Kreativita je skutečně velice dobrým vkladem do stáří. Můžeme se inspirovat umělkyněmi, které hledají cestu, jak lze věci dělat jinak, jak jsou soustředěné ne na výkon, ale na samotný proces. Tohle může každý z nás určitým způsobem rozvíjet.
Pro mne byl klenotem rozhovor s malířkou Věrou Novákovou, která úderem sedmdesátky začala suverénně tvořit pískovcové sochy a otevřela tak další dimenzi svého díla. A taktéž výpověď ilustrátorky a malířky Daisy Mrázové, které v jednadevadesáti slábne zrak a hmat, ale říká, že ve vysokém věku musí člověk začít zase „odevzdávat” získané schopnosti a je vděčná, že je mohla mít tak dlouho. Který rozhovor s umělkyní na Vás nejvíce zapůsobil?
Nejdříve jsem rozhovory analyzovala víceméně anonymně, četla jsem je hlavně z pohledu věku a generačních zkušeností, takže nemohu vyzdvihnout jeden jediný. Ale velice zajímavý byl třeba ten s fotografkou Dagmar Hochovou, když říkala: „Už jsem unavená, už je to ta nemoc ze mě.” Pro mne je to takové shrnutí, je v tom celý život, který má své ohraničení a trvání. Život, který je Životem s velkým ž, i když je v něm nemoc, nemohoucnost a únava. Rezonovalo to s mou osobní filozofií, podle níž jsme na světě jen určitý čas, bohužel se často chováme, jako bychom si toho nebyli vědomi. Iritují mě různé testy typu „jaký máš mentální věk”, u kterých jsou lidé nadšeni, když jim vyjde o pět let méně. Jsou mi bližší slova Muhammada Alího: „Když se v padesáti cítíme na třicet, tak jsme někde ztratili dvacet let života.” Není mi blízké nepřiznání věku, protože v něm vidím kořen pozdějšího nepřijetí stáří, každý rok života je přece dar.
Podle Vás je stáří a v něm obsažené ztráty významnou příležitostí a zdrojem pro kreativní projevy či způsob myšlení. Co byste ale doporučila těm, kteří nejsou kreativní, a to nejen umělecky?
To je velice individuální a vrací nás to zpět k definici, co kreativita je a není. Nyní jsme dokončily (s kolegyněmi) projekt Stáří ve městě, který se zabývá stárnutím lidí v centrech velkých měst, a tam se ukázalo, jak důležitá je estetika prostředí, jež má statisticky prokazatelný vliv na kvalitu života a sebevnímání stárnoucího člověka. Kupříkladu jeden pán, vdovec, si svůj velký byt uzpůsobil tak, aby se mu v něm dobře žilo a aby se v něm lépe pohyboval. A od toho odvíjel i svou pozitivní sebeidentitu, jakoby věku a omezené pohyblivosti navzdory. I to je pro mě příklad kreativity, která není veřejná, ale soukromá.
Markéta Luskačová, Roztoky, 2008
Co Vás při projektu Grey gold inspirovalo k Vaší výzkumné činnosti na poli sociologie stárnutí?
Zaujalo mne, jak celý projekt potvrdil, že kreativita a zájem o sebe sama nebo o věci kolem sebe jsou na věku nezávislé. Také mě zaujal motiv retrospektivy, která je součástí uměleckého života a která pomáhá zúčastněným jejich život znovu prožít. Napomáhá jim ke znovu uvědomění své fyzické lidské stopy a svých úspěchů. Bohužel jiní lidé takovou možnost z titulu své profese nemají. Tuhle příležitost by přitom potřeboval každý člověk, může to znít extrémně, ale potřebuje to proto, aby mohl zůstat člověkem až do konce. Léčebny dlouhodobě nemocných jsou plné seniorů, kteří toho v životě spoustu dokázali, ale lidé kolem nich, kteří neznají svědectví jejich života, je vnímají jen jako anonymní, nemohoucí a nemocné a. Dlužno ale dodat, že se dnes již rozjíždí řada projektů, které jakousi alternativu této retrospektivy nabízí, třeba formou memoárů, terapií smíření apod.
Mimochodem svou kapitolu v katalogu výstavy Grey gold otevíráte faktem, že kolem roku 2060 nastane vrchol v procesu stárnutí české populace, 34 procent lidí bude v seniorské etapě. Myslíte si, že do té doby najdeme způsob, jak se s touto komplikovanou prognózou vyrovnat? Když se zatím potýkáme s agerexií — strachem ze stáří a ošklivostí, který jistě přispívá též k ageismu – diskriminaci a podhodnocování na základě věku.
Odpověděla bych na to mým oblíbeným bonmotem profesora Iva Možného: „Společnost si vždycky dokázala poradit”. Ve chvíli, kdy každý třetí člověk bude v seniorském věku, což se nestane ze dne na den, si na tento stav budeme muset zvyknout a také se na něj postupně budeme muset každý individuálně připravit. Některé procesy se snaží politici nastartovat už dnes, ale zatím jen s omezeným úspěchem. Ale společnost se pořád posunuje jako na eskalátoru, který se navíc poslední dobou tak nějak zrychluje. Před námi jsou generace našich rodičů, ale za námi, seniory roku 2060, už rostou nové schodky. Jde hlavně o to, jak se postavíme k vlastnímu stárnutí a přijetí života jako celku a jak tuto změnu předáme dalším generacím.
Máme tedy nejvyšší čas, abychom vystoupili ze zajetí našeho věku, který všude uvádíme a možná tím nahráváme předsudkům a nesmyslnému očekávání a poměřování. Jak z toho ven?
Věk je ve své podstatě moderním výmyslem. Ještě do 19. století hodinky nebyly masovou záležitostí. Věk nám ale dnes také pomáhá zorientovat se ve společnosti, je sociálně účelný, ani to možná nevnímáme, ale česká legislativa obsahuje desítky věkových hranic, které nás k něčemu zavazují nebo opravňují a dávají našemu životu formální jízdní řád. Ale je na nás samotných, jak svůj věk budeme vnímat. Myslím si, že je přínosné, když v sobě posílíme spíše vděčnost za každý svůj rok. Když jej bereme vážně, když si za ním představíme celou cestu vlastního osobního vývoje.
Ještě bych se ráda vrátila k ageismu. Ve snaze, abychom seniorku či seniora věkově nediskriminovali, vyzdvihujeme, je-li přítomen, jeho mladistvý vzhled, aktivní přístup nejednou spojený s výpočtem sportovních a kulturních aktivit. Ve skutečnosti jsou i senioři oběťmi „kultu mládí”. V čem je podle Vás zrádné familiární rčení „aktivní senioři”, které je často úlitbou i mladším lidem obávajícím se vlastního stáří?
Evropská komise tento pojem kdysi definovala tak, že aktivní stáří se rovná delší pobyt na pracovním trhu. A ani dnes k tomu oficiální politika nic moc dalšího nepřidala. Maximálně se k tomu doplnily některé neplacené aktivity jako je dobrovolnictví nebo pečovatelství, ale pořád jde o aktivní stárnutí ve smyslu, jak být déle produktivní. Problém nastává, když je to stavěno jako ideální řešení, přičemž je to ideální jen pro určitý segment seniorů. Tento koncept tak nechává stranou výraznou skupinu lidí, která má slabší fyzickou nebo mentální kapacitu, anebo prostě o takové formy aktivity nemá zájem. Ne všichni senioři jsou natolik zdrávi, aby ve svém věku mohli ještě pracovat. Ti, co se vymykají, jsou kolikrát označeni coby ti, kteří „stárnou špatně“. Je pro mě nepřípustné lidi v domovech pro seniory stigmatizovat tím, že jsou neproduktivní nebo neaktivní. Nemáme žádný morální důvod nutit je k „aktivní” činnosti, která nám připadá vhodnější nebo jejich volbu jakkoliv negativně hodnotit. Měli bychom respektovat individuální volbu ve způsobech života a určité osobní nastavení, tedy pokud přináší hlubokou spokojenost a není v něm skryto volání po změně. Alternativu můžeme pouze nabídnout.
Lucie Vidovićová (1977) je socioložka a výzkumná pracovnice. Dlouhodobě se věnuje sociologii stárnutí, zkoumání věkové diskriminace, postojů společnosti vůči stárnutí, aktivnímu stárnutí a věkovému mainstreamingu. Své poznatky publikovala například v knize Stárnutí, věk a diskriminace — nové souvislosti (2008) nebo Stáří ve městě, město v životě seniorů (2014). Spolupracuje s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí v Praze a Ústavem populačních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Zkrácený rozhovor se socioložkou Lucií Vidovićovou byl otištěn v Literárních novinách:
Michala Frank Barnová, Lucie Vidovićová, Grey Gold – sestry v čase [rozhovor], in: Literární noviny, roč. 25, červenec, 13. 7., č. 7, 2014, s. 13.
Grey Gold: České a slovenské umělkyně 65+, Dům umění, Malinovského náměstí v Brně, k vidění do 3. srpna 2014.
Více též: Michala Frank Barnová, Rezonující brněnská výstava Grey gold: České a slovenské umělkyně ve věku 65+, in: PROFIL súčasného výtvarného umenia, roč. 3, říjen, č. 4, 2014, s. 36-63.