Na začátku ledna [2009] jste mohli shlédnout na ČT 13. komnatu, která byla tentokrát věnována architektce Evě Jiřičné. (Dokument si můžete pustit i ze záznamu na iVysílání ČT [1])
Není mým cílem se zde věnovat tvorbě architektky Evě Jiřičné. Nicméně alespoň obecně zmiňme několik známých informací, na které poukazuje i výše uvedený dokument.
Eva Jiřičná se narodila ve Zlíně. Původně chtěla studovat chemii, nicméně otec, významný český architekt, ji nasměroval na architekturu. Vystudovala ji na ČVUT v Praze; posléze studovala postgraduálně taktéž na pražské AVU v ateliéru Jaroslava Frágnera. Právě 1. 8. 1968 odjela na tříměsíční stáž do Londýna. Mezitím jí ovšem tehdejší komunistický režim zrušil výjezdní doložku, čímž se její návrat do Československa stal nežádoucím.
První místo Jiřičná získává v Ateliéru Louis de Soisson a projektuje přístav v Brightonu. Později spolupracuje např. s Richardem Rogersem. Proslavily ji především módních obchodů v Londýně a v New Yorku, [2] v nichž začala profilovat zejména svá schodiště, která jsou vnímána jako sochy v prostoru. Jiřičná k tomu v dokumentu dodává, že vesměs prostory obchodů byly stísněné, takže schodiště bylo téměř jediným prvkem, který se tak mohl více prostorově rozvinout.
Eva Jiřičná vlastní architektonické studio v Londýně a taktéž v Praze. [3] [V letech 1996-2000] vedla ateliér architektury na pražské VŠUP.
Dokument, ve kterém Eva Jiřičná mluví o svém dosavadním profesním i soukromém životě vede novinářka Jana Ciglerová. Kromě ní v dokumentu hovoří architekt a též historik architektury Zdeněk Lukeš, architekt Jan Kaplický, přítelkyně Evy Jiřičné Victoria Špičková [4], architekt Daniel Špička a psycholožka Marta Boučková.
Je příjemné, že ačkoliv je dokument, dle svého názvu, koncipován jako prostor, v němž host/ka nechává nahlédnout diváka/čku do své ryze intimní sféry svého života, není host/ka vystavován příliš slídivým otázkám a veškeré promluvy jsou natočeny s jistou úctou a ohleduplností ke všem zúčastněným.
Musím ale říci, že mě proto poněkud zaskočilo, když dokument směřoval k obecně zmiňovanému a častokrát podporovanému klišé, podle něhož každá úspěšná žena musí volit mezi kariérou a rodinným životem. Navíc když kolikrát ani nejde o direktivní volbu, ale o vyústění životních situací. Klišé v dokumentu zvláště podpořila paní psycholožka Boučková. Ostatně je mi záhadou, jakou úlohu v dokumentu měla.
Také architekt Zdeněk Lukeš toto klišé místy podporuje, když říká, že by Eva Jiřičná byla těžko tak vynikající architektkou, kdyby měla rodinu;
“architekti mají své první výrazné realizace většinou kolem 30. Tam je ten čas, kdy se můžou výrazně prosadit, pak už bývá pozdě. Protože pak už nemají tolik odvahy, aby riskovali a tím pádem zase nezaujmou veřejnost.”
Pokud se žena rozhodne mít dítě, musí jej podle tohoto vzorce mít buď ještě na škole, nebo až po třicítce. Nemluvě o zázemí rodiny. Sice je Zdeněk Lukeš na jiném místě dokumentu mírnější, když praví, že úspěšné ženy-matky dokáží skvěle skloubit rodinu a práci, pakliže mají zkušenost s vysokým profesním nasazením.
Nicméně se tímto dostávám k pro mě zásadnímu problému. Proč, když ve své profesi vyniká žena, je její genialita poměřována s tím, zda má, či nemá děti; rodinu. Zatímco vyniká-li obdobně muž, tak nikdo si otázku, je-li současně otcem neklade. Připadá mi to jako jistá urážka geniality významných žen. Kdy se jejich schopnosti nejprve zkoumají pod lupou případného rodičovství, zatímco o genialitě a schopnostech muže nikdo nepochybuje – ty jsou předem dané. V dokumentech s muži si nikdo neklade otázky, jestli by byli úspěšní, kdyby doma neměli chápavé partnerky. To se předpokládá a ani v případech, kdy muž žil celý život sám, o tom není polemizováno.
Následně názor paní psycholožky, že muži mají svou kariéru rychle nastartovanou, plynulou,
“protože většina manželek podporuje své manžely a jestliže se rozhoduje v rodině, která kariéra bude prioritní, tak většinou je to ta pánská, ta mužská…“
bohužel tento stereotyp podněcuje a vůbec nedává prostor divákovi/čce k zamyšlení, že je možná něco špatně. Že se něco může pojmout zásadně jinak, neboť je-li něco označeno jako ryze pánská kariéra apod., pak je to zpravidla na úkor kariéry ženy, která se z tohoto prostoru vytrácí do role opatrovnice atd.
Je chválihodné, že se dokument zabývá momenty, co všechno znamená žít a budovat profesi v emigraci, kdy každý člověk začíná prakticky od nuly a musí tudíž vyvinout nemalé úsilí; nebo že za každým úspěchem je skryto spousta hodin práce a vůle a člověk se nestává úspěšným přes noc. Ale je škoda, že tomu, jak má žena ztížen profesní start či růst kvůli svému pohlaví je věnována téměř polovina celkového času, což mimoděk ukazuje, že to stále není marginální záležitost. Ostatně dokument hostů-mužů nekončí dříve jen proto, že tyto otázky nemusí řešit. Naopak je více naplněn jeho vizemi a myšlenkami, které přirozeně podporují jeho vliv a genialitu.
Architektka Eva Jiřičná k tomu dodává, že i ona sama se setkala s jistou nedůvěrou a předsudky ze strany investorů, ale vesměs to pojímala jako popud k odvedení lepší práce, lepšího způsobu prezentace apod.; jindy použila i své “ženské zbraně”.
Cituji:
“Samozřejmě, vždycky když ke mně někdo přišel a řekl, že tomu vůbec nerozumím, tak já jsem řekla, tak to máte pravdu, tomu já vopravdu vůbec nerozumím, byl byste tak hodnej a vysvětlil mi to? A oni pak jako rádi vám to vysvětlují. A já pak přijdu příště a řeknu a vy jste mi to tak krásně vysvětlil, mohl byste ještě znovu a oni vám to vysvětlí ještě lepší a vy se přitom hrozně toho naučíte. A oni si řeknou, ona poslouchá a to už jsou takové první dveře, které se otevřou…”
Jan Kaplický to komentuje slovy:
“Ona používá velice elegantně svého ženství a tak dále v tom nejelegantnějším smyslu a proč ne, to je v pořádku. Naopak. Já to moc chválím.”
Jenže má to inteligentní žena vynikající ve své profesi zapotřebí? Není to ponižování, když žena musí zapřít své schopnosti, aby se vůbec dostala do pánského klubu? …
Jsem ráda, že se v závěru dokumentu Eva Jiřičná, vracející se k tomu, proč neměla či se dál nepokoušela o to mít rodinu, nenechává vmanipulovat do naplnění tvrzení, že by přišla o něco zásadního, ale podtrhuje svou charismatickou osobnost názorem, že člověk nemůže vědět, jaké by to vše bylo, kdyby to bylo jinak a hlavně, že se tím necítí ochuzena. Naopak zmiňuje, že když člověk něco ztrácí, nutně něco dalšího získává…
“Já zase získala jiný dar a ten jsem se snažila maximálně využít.”
PS:
Moje spolužačka jednou prohlásila, že zatímco v zámoří feminismus a otázky genderu řešili v 70. letech, tak že v České republice máme 70. léta stále. Kladu si otázku, zda nám někdy tato léta skončí. Prozatím asi budeme ještě v mnoha dokumentech řešit, že žena to má kvůli svému pohlaví těžší, než se tyto otázky zodpoví natolik, aby uvažování o nich bylo naprosto zbytečné.
Autorka textu: Michala Barnová
Náhledový obrázek – Eva Jiřičná, fotograf Ondřej Host; Zdroj.
***
Poznámky:
[1] viz 13. komnata – Eva Jiřičná, 9. 1. 2009, vyhledáno v lednu 2009.
[2] Eva Jiřičná – archiweb.cz, vyhledáno v lednu 2009.
Jan Kratochvíl, Česká televize odhalí 13. komnatu Evy Jiřičné – archiweb.cz, vyhledáno v lednu 2009.
[3] viz oficiální web: Eva Jiricna Architects, vyhledáno v lednu 2009.
nebo oficiální web pražského studia Evy Jiřičné a Petra Vágnera: AI Design, vyhledáno v lednu 2009.
Další informace o Evě Jiřičné a její práci můžete nalézt např. na webu: http://archiweb.cz nebo přímo v její monografii: IN/EX TERIOR, Práce Evy Jiřičné, Prostor 2005.
[4] Kladu si otázku, proč u jména Daniel Špička je uveden jeho titul, z něhož vyplývá i profese, zatímco u paní Victorie Špičkové je pouze uvedeno, že je přítelkyně Evy Jiřičné, což ostatně kromě paní psycholožky Marty Boučkové jsou všichni. Divák/čka může být trochu zmaten/a, neboť si může klást otázku, zda pan Špička patří k paní Špičkové, ale hlavně mi přijde nekorektní, že zatímco u mužů je uvedena profese, u ženy – mimo Evu Jiřičnou je uveden pouze statut přítelkyně. Raději bych viděla např. lékařka a přítelkyně Evy Jiřičné.