Dopis z Reykjavíku

Během prvního pobytu na Islandu mě fascinovalo, kterak je ostrov otevřený ženám i na vysokých profesních postech. První prezidentkou v Evropě byla Islanďanka Vigdís Finnbogadóttir; v současnosti má Island premiérku Jóhannu Sigurdardóttir, mluvčí parlamentu Ástu Ragnheidur Jóhannesdóttir nebo první ženu v čele luteránské církve Agnes M. Sigurdardóttir. Nemluvě o třech kandidátkách v červnových prezidentských volbách; zatímco my teprve zakládáme sdružení, abychom pomocí nich nějaké budoucí české prezidentky vůbec objevili.

Při druhém pobytu se můj pohled na Island rozšířil. Začala jsem si například všímat velkého počtu mladých rodin s dětmi. Island má nejvyšší číslo porodnosti v Evropě. Celkem jich je něco málo přes 300 tisíc, a tak se prostě snaží, aby jich v zemi, na niž jsou velmi hrdí, bylo co nejvíce. Se založením rodiny Islanďanky neotálejí; nečekají, až budou mít větší bydlení, lepší auto, až vystudují. V pětadvaceti mají běžně dvě tři děti, výjimkou nejsou rodiny ani se čtyřmi a více dětmi. Ženy zde mají velkou jistotu v sociálním a platovém systému. I za základní práci totiž dostanou takový plat, aby z něho jako samoživitelky vyžily. V případě těžkostí nastoupí stát nebo široká rodina. Dítě je vnímáno především jako dar, historicky totiž bylo příslibem kromě pokračujícího života i obměny islandské krve a eliminace dědičných chorob, tudíž všechno ostatní je druhotné, a zjednodušeně řečeno, vždy to nějak dopadne. Dalším významně napomáhajícím faktorem k založení rodiny ve skutečně mladém věku je i přístup k vysokoškolskému vzdělání. Mít dítě ihned po střední škole rozhodně neznamená, že by ve skloubení mateřství a rodičovství s vysokoškolským studiem vyvstal nějaký problém. Islandské univerzity totiž s mladými rodinami skutečně počítají. Nečekají, že si rodiče nejdříve děti vypiplají nebo je pokorně odevzdají na výchovu prarodičům. Naopak, nabízejí rodinám vícepokojové koleje, které se vlastně ničím neliší od normálního bydlení. A zatímco u nás je velká univerzitní školka sci-fi, v místě mého bydliště jsou nejméně dvě, které slouží mladým studujícím rodičům, a tak se večerní párty mladých studujících mísí s obdobným počtem vesele pobíhajících dětí po dětských hřištích v univerzitním kampusu. Představuji si, jak osvobozující musí být, když vám systém neztěžuje založení rodiny a nehází zbytečné klacky pod nohy. Pak není divu, že bych v příštím životě chtěla mít děti právě na Islandu. V zemi, kde vás to, že jste rodiči, nehendikepuje v možnostech vysokoškolského studia, kde se u po- hovorů nemusíte potit, protože každý rovnou předpokládá, že máte děti. V zemi, kde rodiče nejsou poblázněni kultem dítěte, protože dítě berou jako rovnocenného partnera, což tedy někdy vede i k lehce šokujícím situacím. Zvláště, když vám v létě prodávají chleba třináctileté nebo patnáctileté děti. České matky by už žhavily linku sociální péče, ale tady to nikomu nevadí. Ostatně slovy islandských rodičů, proč by mělo, vždyť je přece hezké, když děti sem tam chtějí pomoci a přispět do rodinného rozpočtu. Ale to už je zase jiný příběh.

foto: Patrice Helmar

Text byl otištěn v Literárních novinách:

Michala Frank Barnová, Dopis z Reykjavíku, in: Literární noviny, roč. 23, srpen, 16. 8., č. 33, 2012, s. 6.

Další publikační činnost autorky

Leave a Reply

Your email address will not be published.