Zápisník historičky umění Michaly Frank Barnové | Avantgardní revize Brněnského Devětsilu

Již literární kritik a estetik Oleg Sus v 60. letech minulého století upozornil na nerovnováhu v diskurzu o české avantgardě, který se často soustřeďoval pouze na hlavní osobnosti a ostatní nechával stranou. Podobně kapitola nejvýznamnějšího moravského avantgardního hnutí Brněnského Devětsilu zůstávala mnoho let ve stínu pověstného pražského Uměleckého svazu Devětsil. Tento dluh nyní v Moravské galerii v Brně splácí výstava historika umění Petra Ingerleho a filmové vědkyně Lucie Česálkové Brněnský Devětsil s podtitulem Multimediální přesahy umělecké avantgardy.

Před oběma autory od počátku stál poměrně nelehký úkol a totiž, jak s výtvarnou atraktivností prezentovat činnost Brněnského Devětsilu, když spolek za svého krátkého působení zrealizoval pouze dvě výstavy a zasahoval mnohem více do brněnského literárního, divadelního a filmového dění nabídkou pravidelných přednášek propagujících novou kulturu umění, divadla a politiky. Spolkový život s popularizačními přednáškami též svědomitě vyvažoval společenskými zábavami — tzv. „eight o’clocky umělců a intelektuálů” a „excentrickými karnevaly umělců”, na kterých se recitovaly dadaistické básně a tančily moderní tance. Jimi se naplnilo avantgardní krédo „spojení umění se životem” a „život jako velkolepý zábavní podnik”.

Na na jednu z akcí lákaly Nezvalovy verše „a básníci už neprosí za chudou prebendu, ti se baví jak černoši při řvoucím Jazz Bandu”. Členové BD, k nimž patřil básník a filmový publicista Artuš Černík, divadelní teoretik Jaroslav B. Svrček, estetik Bedřich Václavek, dramaturg a literát Jiří Mahen, lékař Eugen Markalous, skladatel a scénograf Miroslav Ponc, básníci František Halas s Jaroslavem Seifertem nebo architekti Václav Rošťlapil a Zdeněk Rossmann, tehdy byli oblečeni do kostýmů malíře Františka Podešvy jako roboti s velkou devítkou na zádech a bizarní klaunskou maskou.

V prvním sále Pražákova paláce návštěvníky vítá historie Brněnského Devětsilu, svazu pro propagaci a tvorbu novodobé činné kultury, který byl slavnostně založen na konci roku 1923 a méně okázale rozpuštěn o čtyři roky později, zatímco pražské sdružení fungovalo po celá 20. léta.

Čilá korespondence

V útrobách mezinárodní sítě ilustrovaných magazínů, revuí a letáků probleskuje čilý korespondenční ruch v podobě domlouvání přednášek kupříkladu s profesory Bauhausu Walterem Gropiem, Theem van Doesburg nebo s László Moholy-Nagy, který v BD přijal čestné členství a do Brna skutečně na jaře 1925 zavítal. Artuš Černík, který byl zároveň redaktorem kulturní rubriky progresivních brněnských novin Rovnost si agilně dopisoval i s dalšími zahraničními umělci například Manem Rayem, El Lisickij, Kurtem Schwittersem, Enricem Prampolinim, kteří neváhali posílat čísla avantgardních zahraničních časopisů spolu s autorskými texty a fotografiemi děl právě do Brna, kde zrovna vznikala tribuna BD mezinárodní revue Pásmo reportáží, kritik, obrázků, filmů, básní a povídek. Vystavená tuzemská, levicově orientovaná, avantgardní čísla Pásma, Disku, Života, sborníku Horizont nebo revue Fronta spolu se zahraničními časopisy — německým Der Sturm, Merz, holandským De Stijl, italským Noi, ruským Lef nebo maďarským Uj Föld připomínají nejen bouřlivé diskuze, ve kterých bojovaly myšlenky konstruktivismu, poetismu, futurismu vůči přežilému expresionismu a kubismu, ale připomínají též jejich vystavování v brněnském knihkupectví u nakladatele Stanislava Kočího.

281114_56

Pro změnu do knihkupectví Barvič-Novotný nás vede částečná rekonstrukce brněnské provokativní devětsilské Výstavy moderního umění z ledna 1924. „Vystavují: Mrkvička, Štýrský, Toyen, Teige — obrazy, plastiku nahradila vypůjčená kuličková ložiska. V ‘Barvičově salonku’ se dostávají lidé do sebe. Lyceistky se chichotají a profesoři rudnou nad touto profanací ‘Umění’ a ‘Krásy’”, komentoval ji tehdy František Halas. Nechybí ani Šímův Parník na Seině (1925) s nezbytnou rekvizitou záchranného kruhu. „Divadlo ulice, biomechanika sportu a Mechanická, fotogenická krása” ožívá skrze reklamní plakáty s avantgardními dada básněmi, výstřižky ze sportovních časopisů nebo skrze reprodukce průřezů strojů a lodí. Nechybí ani komik Charlie Chaplin, který s hercem Douglasem Fairbanksem přijal v BD čestné členství.

Jestliže první část výstavy odkrývá historické mraveniště Brněnského Devětsilu, druhá část se nese v multimediálním duchu avantgardních přesahů do světa dobrodružného amerického filmu, experimentální kinematografie nebo poetisticko-konstruktivistické poezie a hudby.

Nerealizované scénáře a libreta

Výstava upozorňuje na specialitu Brněnského Devětsilu v podobě nerealizovaných poetistických filmových scénářů a libret brněnských dramatiků Jiřího Mahena a Čestmíra Jeřábka nebo literátů Artuše Černíka a Františka Halase, které snad nejlépe odrážejí utopický charakter devětsilové avantgardy.

Autoři výstavy se zároveň pokusili o zajímavý dialog zpřítomnění a novodobé revize avantgardních východisek, když vyzvali současné umělce Filipa Cenka, Matěje Smetanu nebo Zbyňka Baladrána k jejich ztvárnění. V jejich podání tak ožívají původní psaná libreta stará 90 let. Na poli současného videoartu proto zahlédneme kupříkladu důvěrně známou lyrickou poetiku oka, fragmenty ženských nohou proměňující se v racka nebo užovku svižně mizející v surreálné krajině mraků. Zároveň zde v “mixéru básní” poznáváme sami sebe v naší každodenní realitě, která je svírána kleštěmi globálního konzumu, válečnými konflikty a etnickým vymezováním. Občas se můžeme zlehka nadechnout při pohledu na banální světlo ve skleničkách vody nebo se propadnout do hlubokého kosmu, kde jsme sami.

Po krátkém exkurzu do novodobé avantgardy 21. století se návštěvník v dalších sálech vrátí o století zpět k dobovým kinobásním Antonína Smrčka, Vladimíra Úlehly, Jana Tumy nebo Lea Martena, v nichž ožívají koláže ze světa elektrických vln, vodních přehrad, počasí, sportu nebo mikrosvěta rostlin.

Všichni avantgardisté zbožňovali film, proto je až s podivem, že se filmový spirit neobjevuje i při stěnách Pražákova paláce, kde diváci naráží na skleněné tabule s motivy dvorního typografa BD Zděnka Rossmanna, kterým by mnohem více slušelo zavěšení na volné bílé stěny. Mezi příjemnou grafikou a architekturou výstavy diváci marně hledají dřevěná kino sedátka, ve kterých by si obzvlášť pohodlně přečetli zavěšená libreta i vyposlechli jemné strunné tóny nebo elektrické kvílení akvarelových partitur barevné hudby vizionářského skladatele, pianisty a scénografa Miroslava Ponce. I jim se dostalo současného zhudebnění.

Moderní bydlení

Zdařilou výstavu ještě jako třešnička na dortu uzavírá početný soubor, výsek z osmdesáti velkoformátových fotokoláží Sociologického fragmentu bydlení z počátku 30. let od brněnského architekta Jiřího Krohy. Na jeho sociologické analýze, která nezkoumala pouze funkční užívání bytové jednotky pracujícími vzdělanci s jejich ženami doma, ale též dělníky a nikdy neodpočívajícími dělnicemi, je nejvíce vidět, že od avantgardy 20., 30. let nás dělí skutečně téměř jedno století. Kroha zde sice kritizoval patriarchální zotročení žen domácností a naopak podporoval výdobytky emancipace. Místy však jeho vizuální kritika sklouzává zpět k dobovým genderovým stereotypům, podle kterých muž jako hlava rodiny vždy pracuje, zatímco žena buď pečuje o děti, pracuje, nebo má své koníčky. A je-li ozdobou intelektuální domácnosti, pak ještě podle příslušného grafu v pondělí prospí většinu dne. Je proto škoda, že v tomto momentu autoři výstavy nevyzvali další umělce nebo přímo peprnou umělkyni Lenku Klodovou či krapet cynickou ilustrátorku Vendulu Chalánkovou k příslušné reakci. Pak by soudobá avantgardní revize Brněnského Devětsilu byla skutečně úplná.