Beseda u kulatého stolu MG – ženy v umění a ve společnosti

Tento příspěvek vznikl jako ohlédnutí za proběhlou besedou, která se uskutečnila 22. 5. 2008 v Pražákově paláci Moravské galerii v Brně při příležitosti probíhající výstavy malířky Milady Marešové.
Hlavním tématem setkání bylo postavení ženy v umění a ve společnosti. [1]

Besedy se zúčastnily:

Konceptuální umělkyně Milena Dopitová
narozena roku 1963 ve Šternberku. Od 90. let se ve svých instalacích zabývá tématy týkající se sociální, tělesné a genderové identity. Ve své práci intuitivně aplikuje metody sociologického výzkumu, v konkrétních projektech se zaměřila např. na fenomény dospívání, stárnutí, smrti, násilí. [2]

Barbora Klímová
narozena roku 1977 v Brně. V letech 1998-2004 absolvovala brněnskou FaVU. Ve své tvorbě zkoumá hranice obrazu, objektu či architektury, čímž narušuje zaběhnuté modely vnímání. Zasahovala např. do veřejného osvětlení nebo instalovala fiktivní architektonické doplňky a zrcadlové objekty do prostoru galerie či ulice. [3]

Fotografka Markéta Luskačová
narozena roku 1944 v Praze. V roce 1968 absolvovala sociologii kultury na Karlově Univerzitě v Praze. Fotografii pak studovala v letech 1967-1969 na FAMU v Praze. Od sedmdesátých let byla činná jako fotografka v Anglii a Irsku. Nyní žije a pracuje v ČR. [4]

Dokumentaristka Olga Sommerová
narozena 1949 v Praze. V roce 1977 absolvovala FAMU – katedru dokumentární tvorby. Doposud natočila přes devadesát dokumentů, za něž získala řadu ocenění na domácích a zahraničních filmových festivalech. [5]

Historička umění Martina Pachmanová (kurátorka výstavy Milada Marešová – malířka nové věcnosti)
narozena v roce 1970 v Praze. Nyní působí jako odborná asistentka na VŠUP v Praze. Zabývá se moderním a současným uměním a ve své práci věnuje zvláštní pozornost otázkám genderu, sexuální politiky a feminismu. [6]

Níže uvedená debata zmiňuje hlavní otázky, myšlenky, které na besedě zazněly. Příspěvek vznikl z osobních poznámek, proto zde nejsou jednotlivé odpovědi uvedeny v doslovném citačním znění. Za případné nepřesnosti se omlouvám.

Zažily jste během svého studia jiný přístup jen proto, že jste ženami?

Olga Sommerová:
V ročníku bylo rozdělení muži ženy půl na půl, takže na škole jsem se s diskriminací nesetkala.

Jinak k dokumentu, který není pro zisk ani slávu, tíhnou zpravidla více ženy, protože muži chtějí více tu slávu, kariéru. Ženy na dokumentu též přitahuje sociální zaměření této formy.

Zde můžeme vycítit esencialistický postoj Olgy Sommerové, kdy vysvětluje, že ženy přitahuje na dokumentu právě ten sociální náboj. Sommerová dále vysvětluje, že vždycky v různých porotách či soutěžích pozná, zda je autorem dokumentu je muž nebo žena.

(Myšlení esencialismu vychází z představy, že odlišnosti mezi muži a ženami jsou přirozeně dané. Biologická determinace předchází sociální a kulturní konstrukci a jako taková také zakládá specifika ženského a mužského myšlení nebo umělecké tvorby. [7])

Markéta Luskačová:
S diskriminací jsem se setkala až po škole, když jsem se ucházela ve fotografickém ateliéru Magnum o práci. Tehdy mě tam nevzali, protože vedení v principu nechtělo, aby v Magnu byly ženy.

(Agentura Magnum byla založena roku 1947 s cílem nesloužit reklamě a politice. Své reportážní fotografie dodávala světovému tisku. [8])

Milena Dopitová:
Na škole jsem se s diskriminací nesetkala.

Barbora Klímová:
Taktéž jsem se s diskriminací na škole nesetkala, ale je pravda, že mužů tam bylo prostě více. Navíc vyučujícími byli hlavně muži.

Existuje podle vás ženské umění?

Olga Sommerová:
Ženský vklad je nesmírně důležitý. V minulosti vše psali muži. Chyběla tu existenciální zkušenost žen..

Poznám, když je autorkou dokumentu žena. Jde o sympatie… Ano, toto jsem cítila. Vím, proč o tom mluví a proč se tomu věnuje.

Milena Dopitová:
Pro mě je nejdřív kvalita pak až pohlaví. Konfrontace je taktéž důležitá. Umění ale nerozděluji na mužské a ženské.

Martina Pachmanová:
Poukazuje na to, že kategorie “ženské umění” je pochybný termín, který je vychází z premisy, že se ženy raději sdružují, což je ovšem chybné, protože v minulosti se sdružovali hojně i muži – např. různé literární, umělecké skupiny.

Jste nebo cítíte se být feministkou?

Olga Sommerová:
Bohužel v českých reáliích je slovo feministka značně stigmatizováno.

Podle Mirka Vodrážky na začátku devadesátých let ženy říkaly: “nejsem feministka, ale” a od konce devadesátých let to změnily na: “jsem feministka, ale”.

Já osobně jsem hrdá feministka.

Markéta Luskačová:
Já jsem rovnocenná všem. Navíc jsem solitér, co se spíše dívá kolem sebe.

Olga Sommerová:
Feminismus – to není strana, ale životní postoj.

Martina Pachmanová:
Feminismus je životní názor, který je i o mužích, o vzájemném respektu jinakosti.

Např. spisovatelka Julia Kristeva ve své knize Jazyk lásky: eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství (2004) říká, že je tolik feminismů, kolik je žen.

Milena Dopitová:
Nejsem feministkou, ale jsem žena.

Barbora Klímová:
Tuto otázku jsem si nikdy nepoložila. Jsem žena.

Martina Pachmanová:
Jednoznačně. Jsem feministka.

Milena Dopitová:
Feminismus byl kdysi takový bubák, kterého se mnohé bály jak čert kříže. Pamatuji se, že když někdy v devadesátých letech v jedné recenzi v Ateliéru označili mé práce jako feministické apod., tak jsem to moc nechápala.

Ano, mohla tam být i tato věc, ale přece jen to dílo má mnohem víc interpretačních rovin. Dnes už by mi to tak nevadilo jako kdysi. Jsem žena, a tak používám ženský jazyk…

Feminismus je pro mě spíše ochranou životních postojů. Já ovšem nechci bojovat proti něčemu.

Barbora Klímová:
Feminismus je zprofanovaný pojem. Jeho teorie je pro mě abstraktní.

Pociťovaly jste někdy dilema kariéra versus děti?

Olga Sommerová:
Už ta otázka zní děsivě. Muž si ji oproti ženě pokládá málokdy.

Já osobně jsem toto dilema nepociťovala, protože jsem děti vždycky chtěla.

Někdy se mé studentky tváří nechápavě a říkají, že nic jako diskriminace není. Ale je to jiné, když to říkají jako dvacetileté bez dětí.

Podle mě pokud žena není feministkou, tak se jí jednoznačně stává po narození dítěte. Najednou je sama doma, musí bojovat s kočárem po městě apod.

(Všimněte si, že třeba na mnoha oficiálních místech – některé úřady, banky, instituce se s dětmi jako by nepočítá. Absence bezbariérového přístupu, či přebalovacích pultů. Paradoxem je, že jakmile na toaletě je přebalovací pult, pak se jedná o ženskou toaletu, což automaticky vynechává otce jako rodiče na RD.)

Dále Olga Sommerová:
Je pravda, že hodně dokumentů jsem při dětech dělala až za cenu sebezničení.

V mé generaci měly děti snad jen Věra Chytilová a Helena Třeštíková. Spousta žen z branže je nikdy neměla.

Markéta Luskačová:
Když mě posléze vzali do Magna, tak jsem paradoxně otěhotněla za 6 týdnů poté.

Pak jsem hodně přemýšlela, jak budu na vše sama. Maminka mi umřela, když jsem byla ve 4. měsíci…

Když bylo Matějovi rok, tak jsem dostala zakázku fotit jeden seriál na plážích severovýchodní Anglie. Říkala jsem si, že to bude zajímavé, být s dítětem 8 hodin denně na vzduchu.

Ovšem hned první den to trochu zaskřípalo, protože jsem netušila, že se známým golfkám (typ dětského kočárku) zadrhnou pískem kolečka.

Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem vždy poprosila nějakou maminku, co byla s dětmi na pláži o pohlídání svého syna. Takhle jsem střídala maminky i 3x za den.

Fotky se díky tomu hodně povedly, protože najednou jsem nebyla fotografka voyeur, ale byla jsem také matkou, jednou z nich.

Ženy si prostě víc pomáhají, než muži mužům.

Martina Pachmanová:
Já jsem dítě vždycky chtěla, ale nakonec jsem porodila až ve svých 35. Prostě jsem vedle sebe do svých 33 let neměla toho muže snů. Partner musí respektovat práci své ženy, musí jí poskytnout zázemí. Já jsem žila kdysi devět let s jedním mužem, ale neuměla jsem si ho představit jako otce.

Musím říci, že dneska mají maminky díky internetu o dost více možností.

Já jsem hlavně díky internetu mohla na mateřské fungovat, protože řadu věcí jsem vyřídila z domova s dcerou na klíně.

S diskriminací jsem se setkala až s dítětem. Na akademické půdě mi sem tam bylo naznačeno, že mám být doma. A veřejně kojit? To bylo pro někoho naprosto nepřijatelné, nepatřičné. Najednou jsem byla za krkavčí matku.

Ovšem myslím si, že je velmi důležité, aby dítě odmalička vidělo, že i maminka musí chodit do práce.

Olga Sommerová:
Muž tohle neřeší.

Když jsem točila v r. 2006 dokument o mužích na rodičovské dovolené Táta jako máma, tak mi všichni muži svorně říkali, že na “mateřskou” šli proto, že si chtěli děti užít.

Navíc muž je takový hravější. Když dítě s tátou venku spadne nic se neděje. Když s mámou, tak ta spíš uvažuje, že bude muset domů, převlíknout dítě, vyprat…

Myslím si, že díky tomu, pak mají k ženě i lepší vztah, pochopení. Podle mne jsou to ti noví muži dneška.

Několikrát jsem se zde v Brně setkala v NESEHNUTÍ (nezávislé sociálně ekologické hnutí, které se mimo jiné zabývá rovnoprávností žen a mužů [9]) s mladými feministkami a feministy a jsem ráda, že to tady v Brně tak pučí.

K tomuto tématu dále Sommerová na svém webu [10] uvádí: “Pro pořádek musím říct, že manželky tatínků pečujících o malé děti po večerech vaří na druhý den, o víkendech perou a uklízejí. V tomto ohledu není ještě otec zcela rovnoprávný matce, která spolu s péčí o dítě dostane na starost celou domácnost.

Ve vztahu muže a ženy se v těchto domovech odehrává něco zázračného – dítě doopravdy miluje otce, otec doopravdy miluje dítě, tím pádem i jeho matku, svou ženu. Muži, kteří se na otcovské dovolené solidárně usídlí v táboře dítěte, budou vždycky i na straně jeho matky, své ženy.”

(Já osobně si myslím, že právě generace nových mužů, kteří jsou s dětmi na rodičovské dovolené plně ovládají péči o celou domácnost, a tak ve všech směrech, kromě kojení, ženu bez problémů zastoupí.)

Barbora Klímová:
Já zatím nemám mateřské pudy, takže zatím nemám ani to dítě.

Je pravda, že umělec se kdysi zpravidla dětem a rodině věnoval až spíše ve stáří. Ne naopak.

Žena jako umělkyně

Martina Pachmanová:
V poválečné generaci umělkyň máme velmi úspěšné ženy. Např. Běla Kolářová, sochařka Eva Kmentová, sestry malířky Jitka a Květa Válovy, které se ale nikdy nevdaly a dodnes tvoří spolu.

Je pravda, že kolikrát byla jejich tvorba jaksi zastíněná tvorbou jejich manželů.

Např. práce Běly Kolářové začaly být více oceňovány až na sklonku Kolářova života. Ona sama k tomu v jednom z rozhovorů pro Reflex říká, že Kolářovi vždy poskytovala takový ten servis pro jeho tvorbu a své umění dělala z kuchyně.

I tvorba Milady Marešové byla poněkud zastíněna ostatními muži. Neboť Marešová nebyla příznivkyně avantgardy…

(Pokud se zamyslíme nad tím, jak velkou roli měl na umělecké scéně např. kritik Karel Teige, dojde nám, že kdyby Marešová byla ve styku více s Teigem jako např. Toyen /Marie Čermínová/, pak by se stěží dostala do pozice „zapomenuté“ umělkyně. Samozřejmě hodně zde jde i o prizma kunsthistorie, jakým nazírá na meziválečnou uměleckou scénu.)

Pachmanová dále mluví o recenzích na nynější výstavu Milady Marešové, v nichž kolikrát zaznívá akcentace kvalitativní stránky. Je jasné, že nelze srovnávat Marešovou s Toyen, neboť to jsou zcela odlišná východiska pro svou tvorbu, ale přece jen kvalitativní hodnoty jsou parametry velmi proměnlivými a taktéž i subjektivními.

“Jaká je absolutní kvalita? Je to jen ta estetická?” (Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie, který se diskuze zúčastnil v jejím závěru.)

Pachmanová zmiňuje, že jedna recenze hodnotí výstavu Milady Marešové jako výstavu, kde je pouze 10 silných děl. Dále k tomu dodává – některá díla Marešové jsou velmi silná a myslím si, že je to pochvala, protože co více si přát, aby návštěvníkům výstavy zůstalo v mysli 10 děl, to je velké číslo…

Na VŠUP je 25 ateliérů a z toho asi jen 3 vedou ženy. Myslím si, že když tento poměr není vyvážený, tak to může vyvolávat určitou atmosféru. Pak se můžou více uchytit jiné poznámky k ženám-umělkyním, které mají blízko třeba k sexismu.

Pachmanová také vzpomněla na dokument Mirka Vodrážky Mlha a moc z roku 2006. V něm se Mirek Vodrážka mimo jiné zabýval tím, proč Galerie Rudolfinum nevystavuje české umělkyně. Zatímco v minulosti uspořádala monografickou výstavu zahraničním umělkyním: Louise Bourgeois (1995), Kiki Smith (1995), Cindy Sherman (1998), Nan Goldin (1999), Annelies Štrba (2005) a Rineke Dijkstra (2006) [11].

Ředitel Rudolfina Petr Nedoma sice Vodrážkovi oponuje, že v roce 2006 měla mít výstavu v Rudolfinu Adriena Šimotová, ale nakonec se tato výstava konala v prostorách Národní galerie. Nicméně své tvrzení Nedoma vzápětí poněkud zdiskredituje tvrzením, že kdyby tu byly ty kvalitní české umělkyně, tak by je bezesporu vystavil.

Olga Sommerová:
Po padesáti letech fungování FAMU jsem byla 1. ženou ve funkci vedoucí ateliéru (1994-2002).

Je ovšem pravda, že na to musí být tlak ze zdola. Od dalších samotných žen, které se budou chtít samy ucházet o funkce na vyšších místech.

Autorka textu: Michala Barnová

Poznámky:

[1] Ženy v umění, Beseda u kulatého stolu, čtvrtek 22/5/2008, 17:00, Moravská galerie v Brně, vyhledáno květen 2008.

[2] heslo: Milena Dopitová, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, centrum pro studium českého moderního a současného umění, Praha, vyhledáno červen 2008.

[3] heslo: Barbora Klímová, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, centrum pro studium českého moderního a současného umění, Praha, vyhledáno červen 2008.

Barbora Klímová: Sliders, 17/6-28/8/2005, Moravská galerie v Brně, vyhledáno červen 2008.

Barboraklimova.net, The official web site of Barbora Klímová, vyhledáno červen 2008.

[4] Markéta Luskačová, Photogallery, oficiální webové stránky, vyhledáno červen 2008.

Luskačová Markéta, World Webphoto Gallery, virtuální fotografická galerie, vyhledáno červen 2008.

[5] viz Olga Sommerová, oficiální webové stránky, vyhledáno červen 2008.

[6] Martina Pachmanová, Milada Marešová, malířka nové věcnosti, Moravská galerie v Brně, Argo, Praha 2008.

Martina Pachmanová, Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha 2004.

Martina Pachmanová (ed.), Neviditelná žena, Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě, One Woman Press, Praha 2002.

Martina Pachmanová, Věrnost v pohybu, Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě, One Woman Press, Praha 2001.

[7] Slovník pojmů, in: Martina Pachmanová, Věrnost v pohybu, Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě, One Woman Press, Praha 2001, s. 228.

[8] Magnum photos, oficiální webové stránky, vyhledáno červen 2008.

[9] Ženská práva jsou lidská práva, NESEHNUTÍ, nezávislé sociálně ekologické hnutí, http://zenskaprava.ecn.cz/ a http://nesehnuti.cz, vyhledáno červen 2008.

[10] Olga Sommerová, Táta jako máma, červen 2006 (Ona Dnes, článek), oficiální webové stránky, vyhledáno červen 2008.

[11] Archiv výstav, Galerie Rudolfinum, Praha, oficiální webové stránky, vyhledáno červen 2008.