Adoptuj si svého kunsthistorika

Když jsem před lety slyšela větu z titulu, považovala jsem ji za nepovedený bonmot. Až časem jsem však zjistila, že zdaleka nejde o vtip. Naopak jsem rčení během bezesných nocí rozšiřovala o další: „chcete mě?“ nebo „pro začátek budu pracovat i za minimální mzdu“. Netřeba psát, že srážka s realitou byla tvrdá.

Kdo mě chce?

Dějiny umění jsou v České republice vyučovány na Karlově univerzitě v Praze, Masarykově univerzitě v Brně a Palackého univerzitě v Olomouci; trojlístek doplňují bakalářské programy na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Absolvent/ka je jako historik/čka umění připraven/a na práci v galerií, muzeích, ústavech památkové péče; nebo se může profilovat přímo v oblasti aukčního uměleckého trhu či starožitnictví, odborných periodikách nebo novinách.

Nutně následuje otázka: Jak a kde se tolik historiků umění uplatní? Po svém absolutoriu v roce 2009 jsem začala cíleně sledovat zkušenosti svých kolegů a kolegyň. Když na MU během pěti let absolvuje magisterský program téměř sto dvacet lidí, i pro ně samotné je český trh malý. Nemluvě o dopadech ekonomické krize, která se výrazně promítla i do umělecké oblasti – omezení grantů a realizací nákladnějších výstavních projektů, pokles prodeje uměleckých děl a starožitností. Jaké má tedy možnosti absolvent/ka, nabitý/á znalostmi, které, jak se v praxi ukazuje, nechce nikdo zaplatit? Osloví-li etablované státní galerie a muzea, dostane zpravidla odpověď, že nikoho nehledají. Sleduje-li weby, zjišťuje, že instituce vypisují veřejná výběrová řízení tak jednou za tři až pět let. Neveřejná pak probíhají uvnitř organizace, a tudíž se k těmto informacím nedostane. Zbývají nestátní soukromé galerie, aukční galerie či obchody se starožitnostmi. Jenže ty vznikají především jako privátní iniciativa a k chodu stačí jeden historik či historička umění.

Z čeho to zaplatit

Dnešní absolventi/ky často začínají ve zcela odlišném odvětví, volný čas směřují k novému samostudiu a vystudované znalosti ustupují do pozadí. Řada organizací je nakloněna spolupráci s absolventy/kami, ale často tuto možnost nabízejí bez ohodnocení, a jelikož již ze začátku dávají jasně najevo, že placené místo nabídnout nemohou, je tato možnost spíše luxus. Jestliže zvolíte bezplatnou praxi v renomované instituci, zpravidla se nachází mimo aktuální bydliště a závazky, a přichází tak do hry ryze praktická otázka: z čeho to zaplatit?

Situaci by snad napomohla větší orientace na praxi již za studia; na potřebě kontaktů se shoduje většina odborných kolegů a kolegyň. Zde je však problém, že v řadě institucí prakticky nemají žádnou časovou rezervu, kterou by práci se studujícími mohli věnovat.

Zatímco na škole studenti/ky profesi historika umění vnímají jako vysoce odbornou pozici pro vyvolené, ve skutečnosti jde mnohem víc o týmovou práci. Potřebujete poznat co nejvíce lidí a odložit růžové brýle, protože schopných a chytrých je většina z vás, jen musíte dostat šanci to ukázat. Absolvent/ka humanitního směru studoval/a pět let a těž- ko lze pak akceptovat, když vám organizace odpovídají: „místo nemáme, ale můžete u nás pracovat zadarmo“. S tím, že by někdo nejprve nabízel inženýrce nebo inženýrovi práci zadarmo, jsem se nesetkala.

Hurá na doktorát

Při troše štěstí se podaří externí spolupráce na dílčích projektech. Pak se ale musíte připravit na větší časovou náročnost, protože v humanitním odvětví je běžné, že člověk má jednu práci mimo obor a další v podobě projektů. Na své setrvání v oboru pak musí vynaložit mnohem víc úsilí.

K odlivu absolventů dochází i z dalších důvodů. Studentka, která prodlužuje studium byť jen o rok, absolvuje nejdříve v pětadvaceti letech. Pokud plánuje mít rodinu před třicátým rokem, nemá času nazbyt, zvlášť chce-li vůbec mít nárok na mateřskou dovolenou. Neměli bychom opomíjet ani absolventy – muže, sice si mohou dopřát delší hledání práce v oboru, ale pokud chtějí zabezpečit rodinu, pak taktéž volí práci mimo obor. Absolventi/ky nemohou hledat práci v oboru neustále, navíc s ní léty dělání něčeho jiného ztrácejí kontakt.

Určitým řešením je pokračování v postgraduálním studiu. Bohužel současné nastavení doktorského studia nutí k dalším pracovním úvazkům. Pokud je nemůže nabídnout sama katedra, je student/ka odkázán/a na jinou práci, aby mohl/a hradit platby zdravotního a sociálního pojištění. Vysoké školy by se neměly vracet k totalitní praxi, kdy se dějiny umění otevíraly jednou za čas pro minimální počet zájemců. Vyučující by jistě rádi měli více času na menší počet studentů, což je ale v rámci financování vysokých škol podle počtu studujících nemožné. Legitimní je i názor, že vzdělání má svou cenu bez ohledu na profesní uplatnění. Není ale cena za to, že si student/ka s hlavou plnou ideálů nevybere budoucí profesi podle uplatnění a tabulek platů, příliš vysoká? Vysokoškolské vzdělání není levná záležitost a je frustrující, když je šance na uplatnění v oboru minimální. Dost možná zasadí citelnou ránu dějinám umění a dalším uměnovědným oborům zpoplatnění vysokoškolského studia. Absolventům/kám by to ale mohlo pomoci. Pokud bude zpoplatnění studia tím nástrojem, který počty absolvujících zredukuje, pak se možná blýská na dobu, kdy historici a historičky umění nnebudou vnímány jako otravný hmyz, kterého je všude moc.

Text byl otištěn v kulturním čtrnáctideníku A2:

Michala Frank Barnová, Adoptuj si svého kunsthistorika, in: A2, kulturní čtrnáctideník, roč. 7, listopad, 9. 11., č. 23, 2011, s. 12.

Problém uplatnění získaného vzdělání se dnes netýká pouze uměleckého odvětví, ale pomalu se rozšiřuje i na ostatní humanitní profese. O situaci, proč tomu tak je, bychom mohli dlouze diskutovat. Ostatně celé listopadové číslo A2 bylo věnováno právě tomuto tématu.

Pozice architektů a architektek:

“Společenská prestiž tohoto náročného povolání přetrvává víceméně formálně. Architekt je respektovaný, často ale také vnímaný jako nutné zlo nebo zbytečný luxus. […] typický klient očekává, že stejně jako u jiných produktů bude výsledek co nejkvalitnější, nejlacinější a vznikne v co nejkratší době. U většiny veřejných zakázek pak zůstává jen jedno kritérium, a tím je nejnižší cena. Ta může být až pětkrát nižší než minimum, za něž lze kvalitní projekt zpracovat […].”

“Ani čerství absolventi architektonických fakult, jejichž počet se rok od roku zvyšuje, to nemají lehké. Začít v ateliéru znamená většinou práci na živnostenský list, v průměru šedesát tři hodin týdně (nejdéle v Evropě). Alternativou je zvolit si existenci na volné noze nebo si otevřít vlastní ateliér. Nezbytnou autorizaci lze však získat nejdřív po pětileté praxi v oboru, přičemž ta školní se nezapočítává.” […]

“Podle architekta Michala Kohouta souvisí problémy s oceňováním architektů (nejen finančním) s vytrácejícími se měřítky kvality. Je těžké určit, ‘co je skutečná celospolečensky přijatelná kvalita u ‚výrobku‘ tak dlouhodobé spotřeby, jako jsou stavby a obytné prostředí. Je to zkrátka o hodnotách, které generují ceny a ty potom z velké části technický standard.'”

Úryvky z textu Martiny Faltýnové – Architekti bez nároku na honorář.

Dělit se s umělcem

“Svalujeme­-li neochotu institucí zaplatit umělci či kurátorovi za umělecký počin na nepříznivé politicko­-ekonomické klima, zakrýváme skutečně traumatickou podstatu celého problému. Jde tu totiž v první řadě o nespravedlivou distribuci prostředků v uměleckém provozu. Rozdělování financí je asymetrické, protože svůj plat prioritně dostávají ti, kteří výstavní provoz zajišťují produkčně, provozně atd. V praxi to znamená, že je zaplacen grafik, pomocník při instalaci, organizátor, uklízeč – nikoliv však vystavovaný umělec či nezávislý kurátor. Mohlo by se zdát, že na rozdíl od ostatních získává umělec (či kurátor) výstavou společenskou prestiž a viditelnost, zatímco zaměstnanci instituce získávají pouze nízký plat. Ale úspěšná výstava instituci (tím máme na mysli všechny placené vedoucí pracovníky) zviditelňuje také a přináší jí rovněž symbolický kapitál. Na rozdíl od umělce tu však přece existuje nějaká forma finančního ohodnocení. Vystavená tvorba legitimizuje fungování institucí, vedoucí pracovníci by bez umělce (a výstavy) svůj plat nejspíš vůbec nedostali, a proto by se měli „dělit” s ním.

Instituce krčí rameny, avšak jejich poukazování na všeobecnou nouzi v okrajových sférách kultury pouze zakrývá jejich vlastní nerovné jednání. Dovolávají se solidarity těch, které v podstatě vykořisťují. Paradoxem této zvrácené solidarity je, že jinými slovy není „solidaritou zaměstnaných s nezaměstnanými”, ale požadavkem „solidarity nezaměstnaných se zaměstnanými”.

Instituce horko těžko plavou nad vodou pouze díky tomu, že shazují z paluby umělce – „prekérní intelektuály”, kterých je vždy dostatek, pokud je třeba: ochotných, poslušných, flexibilních a laciných. Symbolický kapitál je pak esem v rukávu, který umožňuje institucím takto s umělci (a kurátory) manipulovat. Šetření na platech umělců a kurátorů navíc zakrývá skutečný stav financí v kultuře, vytváří iluzi, že situace je lepší, než ve skutečnosti je.”

Úryvky z textu Jiřího Ptáčka, Terezy Stejskalové a Pavla Sterce – Nulová mzda. Proč umělci nedostávají za svou práci zaplaceno? – celý text zde;


picture from;

, ,
2 comments on “Adoptuj si svého kunsthistorika
  1. Úvahy na toto téma by měly být ještě doplněny zprávou o pohrdlivých postojích společnosti, která nad spoustami takto vzdělaných a přitom nezaměstnatelných lidí kroutí hlavou. Také o tom přemýšlím, protože s dotyčnými někdy diskutuju, jindy si díky jejich názorům dopřeji cviky krční páteře.
    Přesto tu cosi zřejmého je: kunsthistorici a umělci potřebují něco jíst, někde spát, v něčem být oblečeni. Což je praktická stránka věci. Co tedy jakžtakž praktického provést i s tou neuplatnitelnou odborností?
    Základem asi bude, aby si každý absolvent uvědomil, že takřka ve všech oborech studia mnozí dělají poté cosi jiného. Nebo jen příbuzného. Jenže schopnost chápat určité souvislosti, metodicky postupovat, analyzovat a podobně se uplatní mnohde. Vzdělaná matka je úžasný dar dětem, předznamenává jejich vlastní možnost cesty. Vzdělaný otec je zářivý vzor a opora pro život.
    Ztrácíte roky jako kunsthistorik? Jak, proboha? Navždycky přece budete vědět, kde co najdete a pár novinek v oboru vždycky dohoníte – netvrďte mi, že ne, protože NIKDY se nebudete zaobírat celosvětovými archívy, všemi obdobími, všemi výtvory umění. A úsek, k jakému se dostanete, vždycky nějak zvládnete při učení za pochodu. Jak si myslíte, že musí fungovat třeba obvodní lékař, když se vrhne na specializaci?! Proč je v mnoha oborech i po letech praxe určité více či méně vyslovené období chránění?
    Rozhlédněte se kolem sebe ještě během studia a myslete: mám šanci na práci v oboru? když ne tak co se tomu podobá? Hm, učení na střední škole? Dalo by se zvládnout přidáním přemětu nebo by bylo lepší skočit na paralelní studium pajdy? Za optání na škole nic nedáte. A co perspektivní oblast seniorů a celoživotního vzdělávání? Andragogika jako předmět je jistě dostupnější, než celé studium.
    Uvědomte si, že znalost lidské historie je promítnutelná do všech oborů naší činnosti, do řemesel, denního života. Přemýšlejte o místě, kde žijete nebo chcete žít a co mu vaše odbornost může dát (do architektury nekecám, ale nebude to taky daleko). Třeba se nemůžete dostat na místo ředitele muzea nebo galerie, ale pomůžete-li pokrýt nějaké bílé místo, byť jako dobrovolník, student atd., chytnete se drápkem. Historie místa, záchrana chátrajícího, zhodnocení a nové zařazení místních artefaktů, jejich přiblížení lidem. Naučte lidi, ze kterých jste vyšli, rozumět tomu, co vidí. Buďte tvůrčí a zůstanete v oboru, i kdyby vás život zafoukl do jakékoliv pozice.
    Kdysi jsem zrovna umění chtěla studovat. Dnes objevuji historie jednotlivých lidí, tvůrčím způsobem pronikám do reminiscenční terapie a vytvářím sama další cestičky mimo těch, které se k nám dostávají od vzorů. Pracuji s mnoha daty obecné historie, shromažďuji dobové artefakty… Můžu, protože jsem celý život posilovala základy a rozšiřovala svůj obzor, když holt nebyla škola. Život je kruh a to, co opravdu chcete dělat, dělat budete. Jenom při koukání ke hvězdám nezapomínejte na zem, na které stojíte. Je jaksi zásadnější pro vaše fyzično, než by mysl řekla.

  2. Dobrý den, děkuji Vám za cenný komentář k diskuzi. Ráda bych se vyjádřila k některým myšlenkám:
    Pokud během pár let vysoké školy změní strategii a začnou masově přijímat studenty na některý obor, pak samozřejmě nastane (a v případě historie umění již nastala) situace, že absolventi budou muset jít automaticky mimo obor a jen hrstce se podaří práce v oboru nebo alespoň v příbuzném oboru. Dle mého názoru to ale příliš šťastné řešení není.
    Představte si, že bychom najednou měli převis lékařů a lékařek, také byste je poslala zcela mimo obor?
    Myslím si, že řešením této situace by se měly zabývat právě vysoké školy, než to nechávat na bedrech absolventů jednotlivců. Určitě by prospěl návrat k dvouoborovým programům.
    Rovněž žádný/á absolvent/ka dnes nečeká, že hned po škole získá vysoký post v Národní či Moravské galerii a je naopak rád/a, když je náplň místa alespoň trochu příbuzná tomu, co vystudoval/a.
    Dovolila bych si nesouhlasit s tím, že historik/čka umění se automaticky uplatní mimo obor nebo v příbuzném oboru jen proto, že má vysokoškolské vzdělání a načerpal/a tak řadu znalostí a zkušeností, které může uplatnit napříč obory.
    Ostatně co je přesně příbuzný obor? Ať už si pod tím každý představuje cokoliv, je to přirozeně obor-odvětví, které má své vystudované odborníky a odbornice!
    Kdysi dávno jsem se například hlásila do jedné malé prodejní galerie, možná byste řekla, že právě to je ideální místo pro historika/čky umění a víte, kdo nakonec vyhrál ono výběrové řízení? Středoškolačka s naprosto odlišnou specializací. Když jsem se ptala na důvod, proč nebyli/ly do výběrového řízení přizváni/ny historici/čky umění, dozvěděla jsem v přibližném znění toto: “Historiček umění už jsem zde vystřídala několik. Po delší době se jim práce nelíbila a utekly mi. U středoškolačky mám jistotu, že ji práce bude bavit a že mi neuteče za lepším. A navíc se mi historiček umění přihlásilo 100 a to bych musela pozvat všechny.”
    A ani s prací mimo obor to není o moc růžovější. Např. v administrativní sféře právě dvakrát nejásají nad vysokoškolským titulem z jiného oboru. Naopak vás vnímají buď jako překvalifikovanou, nebo vás kvůli titulu rovnou vyřadí. Proč si komplikovat život, když se na jednu pozici hlásí opět sto středoškolaček? Panují zde velké předsudky a nedůvěra. Ostatně představte si, že by se vám na normální administrativní pozici hlásil lékař či lékařka, který umí cizí jazyk a práci s počítačem ovládá taktéž bravurně, přijala byste jej/ji? Nebo by vám hlavou prolétlo: “asi nebude dobrým lékařem/kou, když se neuplatnil/a ve svém oboru?” A divila byste se, že to potenciální zaměstnavatele/ky napadne?

Leave a Reply

Your email address will not be published.